Opylovač

Slunce hřeje

žluté listí,

je to slunce podzimu.

 

Příroda se

mocně barví,

jsou to barvy úhynu.

(Co však to mé

oči bledé

toho rána nevidí!)

Na květině

opylovač,

je sám? Ze všech poslední?

 

Stíny rostou,

kvítí mrzne,

noc se dlouží,

rána bez dne.

 

Vítr vede

mraky šedé,

mrazivý déšť

padá z nebe.

 

Včela malá,

osamělá,

dnešek ještě přežije,

snad i zítřek,

i den potom,

kytku tiše pyluje.

(Byly časy

kdy život jsi

tak nezjištně šířila:

nektar, vůně,

barvy, něhu,

pro něs byla stvořena.)

Pamatuje

letní slunce,

pamatuje

vřelou tmu.

 

Provinila

se jenom tím,

že je stále

naživu.

 

Měla jsi včas

zemřít, včelo,

mělas zemřít,

dokuds mohla.

Držíš se té

kytky chladné,

pyl z ní sosáš,

hořce, do dna.

 

Umřeš těžce,

každým dnem,

sama, přitom neprávem.