Album
Sedá si večer k laptopu, venku už je tma, aby se pustil do psaní, pochopitelně píše do šuplíku a pro sebe, píše propiskou do cestovního deníku, který dostal před odjezdem a který nikdy nikdo nespatří, píše dopisy, který neodesílá, píše si nápady na blogy, ale pak je nepublikuje. jeho ruka střídá povrchy a média, ale je to pořád jedno a to samý psaní. píše pro sebe: rozhodně nemá ambici dělat tady vědu nebo cokoli takzvaně produktivního. ne, k tomu už se tady nedostane, to v jednu chvíli zkrátka vzdal.
Sedá si večer k laptopu a k tomu si do uší pouští čerstvě vydaný album od E... (aby takříkajíc navodil atmosféru). poslouchá a protahuje si při tom chronicky zraněnou nohu. (taky nemusel jít běhat dva dny po sobě, ale co s tim nekonečnem času, kterej se zastavil?) poslouchá a napadá ho, jestli dotyčná nevystupuje někde v okolí, ne, ve Státech už jí nezastihne, co v zimě v Evropě, hm, Berlín nebo Lipsko? má cenu tam přespávat? prohlídnout si pak město? a kolik stojí půjčit si v Čechách auto? cože! jak dlouho tam jede vlak? cože! a kolik si veme lístků, jeden, protože tak se prostě věci maj, anebo dva, kdyby někoho trhnul s sebou?
Album
dohrálo. nepamatuje si, kdy si naposled nějakou desku poslechl takhle
soustředěně, celou v kuse, kdy kvůli nějaký hudbě přestal se všim
ostatním a jen seděl a uhranutě poslouchal. texty jako "No one to steady
your hand / All things lost in their own time / Where have you gone
to?" nebo "Tear of Sodom and tears wept for Troy / But for you, friend,
of joy / I see you there, dancing man" anebo "You plead you as failure /
You wait for a savior / But leave knowing nothing’s resolved" atd., ale
takhle napsaný ty texty vypadaj moc přímočaře, ale slyšet přitom její
hlas, rozhodla se zpívat šeptem, poprvý od ní tenhle projev slyšel kdysi
dávno v Praze, strašně dávno a nepochybně na jinym kontinentě, byl to
tenkrát jen přídavek, no vida, tak se to mělo stát jejím novým hlasem.
zpívá šeptem a zpívá mu do ucha, náhoda tomu chce, že vydává alba v
tomhle intervalu, jako kdyby o něm věděla.
Poslouchá a mimoděk mu dojde, že si svůj život doma plánuje jako další dovolenou; jako něco nereálnýho, jako další mezičas a meziprostor, věčný vydědění: hotely, autopůjčovny, doprava, lístky na události, data a přibližný časy... probudit se ze snu do dalšího snu, navždy zabloudit.
...
Dotyčná byla provdaná za J..., což je pseudonym, nicméně jeho koncert už vyhmátl v Bostonu, je to jeden z milníků v tom nicnedělání, sice až zkraje prosince, ale pak už to půjde ráz na ráz. I jeho viděl v Praze, na stejnym koncertu jako E..., nahrávali spolu alba, ona s ním dokonce jedno ze svých nejsilnějších, právě přes tohle album jí tenkrát objevil, na koncertu si pořídil tričko její kapely, to neni možný, jak ho už má dlouho, diví se, že je ještě černý, je pravda, že ho nosí jen minimálně, někdy je i merch posvátnej, každopádně přemejšlel, že si to tričko vezme do Bostonu na koncert J..., i když je tahle fanouškovská příchylnost vlastně trapná a nestoudná, nicméně dilema je to tam, protože při hledání koncertů objevil, že dotyční už se rozvedli, letos v srpnu, no uf, rozhodně si s ním míní udělat selfíčko, ale jeho exmanželku teda ani nezmíní. jakej to musí být rozchod, když on je na jejím nejsilnějšim albu jako support kapela; když ona mu svym hlasem hostuje v jeho písničkách. dělat spolu umění, ztratit se jeden v druhym, navíc hudbu, jasně, nahrávky zůstanou, ale v jistym smyslu už ty skladby nikdy nezazněj, už zůstanou jen ve vzpomínkách. bude je bolet hrát je znovu na koncertech? zpřítomňovat si tam toho druhýho, nebo spíš jeho věčný chybění? z Louisvillu se odstěhovala do Kalifornie. 3 000 kilometrů daleko, 3 000 kilometrů samoty.
(Po další rešerši se ukáže, že E... a J... spolu v roce 2017 dokonce vydali split. Ona na něm zpívá "You arrive, now that I must leave / ... / Forever unseen / The distance is killing me, killing me / The distance between / I just want to die / I just want to lose you". Jak rozsypat střepy po cestě, po který se jednou budeš muset vracet.)
Co se člověk nedozví, když si pořídí novou desku.
***
Cizina
Ale původně jsem chtěl psát o něčem jinym, a protože do usnutí mi zbývá ještě nějakej čas a Ricoeura si už otvírat nemíním, napíšu to sem všechno na jeden zátah.
+ + +
Nejhorší ze všech mejch zahraničních pobytů byl samozřejmě hned ten první, Erasmus v Paříži. Nejspodnější geologická vrstva tohodle blogu. Jeho rodnej list. V hospodě jsme se jednou trumfovali, za jak málo jsme dokázali žít na Erasmu; kamarád byl v Utrechtu a dal to tuším za 14 euro na tejden - zhubl 8 kilo. Já žil v Paříži za 10 euro tejdně a zhubnul jsem kilo 14. (To bylo naposled, co jsem měl 70 kilo. Taky mi v tom věku vypadaly vlasy do tý míry, že jsem se začal holit strojkem. Před deseti lety. Kamarád, kterej byl součástí výpravy, jež mě tehdy přijela vyzvednout, mi pak s odstupem času řekl, že jsem vypadal jak koncentráčník. Ne kvůli váze, ale kvůli těm vlasům.)
Nechal jsem tenkrát svojí holku v Praze a odjel na dva semestry do ciziny; v těch nebo oněch obměnách jsem měl totéž dělat už vždycky. Zoufal jsem si a stýskal, žil na špinavý ubytovně, byl dezorientovanej z jazyka, kterýmu jsem sotva rozumněl, a počítal měsíce, týdny a dny do odjezdu.
Jezdil jsem RER C na St-Michel-Notre-Dame a pak metrem čtyřkou na Raspail. To je přesně osm zastávek metrem. Semestr má čtyři měsíce, každá zastávka značila dvě neděle, později už jen týden, nakonec dny, každý pondělí jsem to měl jako rituál, pomalu to odčekávat, ukrajovat dny, týdny, měsíce, obklopil jsem se celým náboženstvím odpočítávání, na čtvrteční, večerní kurz jsem z metra na Madeleine vystupoval za tmy, ale jak se blížilo léto a můj odjezd, chodil jsem na kurz za červánků, pak za západů, nakonec v podvečer, jezdil jsem vždycky tímtéž metrem, byl jsem jako pták, rozpoznal jsem, že noc ustoupila o pár minut. Kolikrát se ještě oholim (tenkrát jsem se holil jednou týdně), kolikrát si ještě udělám který žrádlo, točil sem pořád dokola tři stejný, špagety, čínu a o víkendu brambory, jednu sušenku po večeři, v balení jich bylo 14, dobře se skrze ně odpočítávaly tejdny.
+ + +
Kanada byla úplně jiná kapitola. Než přijela ..., byl to samozřejmě horor, nemohl jsem uvěřit, že jsem udělal podruhý stejnou chybu. Montreal, 20 stupňů pod nulou, rozdíl šest časových pásem, hulení s Belgičanama, jeden z nich už..., nehoda při potápění, bolelo dozvědět se to, kdybych tenkrát věděl, že se loučíme nadobro... s tím druhým si jednou za rok napíšeme, jak se máme, žije v Jižní Koreji. Ale pak jsme si šťastně založili domácnost v Torontu, ten druh vzpomínek, který budou vždycky hřát, je to vlastně potěšující, vědět, že jako se člověk dokáže v životě nemožně vytrestat, tak pozná i věci, kterejm zpětně nemůže uvěřit, jak byly dobrý.
+ + +
Druhá Paříž dávala smysl. Už jsem uměl trochu francouzsky, přidělili mi kolej, potkal jsem Brazilce... sluncem oslepenej ve Francii jsem neviděl, že v Čechách se mezitim začal rozlíhat stín.
+ + +
"Hey, I'm expecting scamazon today (ano, chytlo se to), and won't be around, could you maybe pick it up for me?", zeptal jsem se dneska jednoho ze svých amerických koní. Dopotřeboval jsem poslední českej respirátor a objednal si americký, kvůli velikosti balení jich mám teď 60. až se dostanu k poslednímu, už tu dávno nebudu a tahle představa mě utěšuje. zbývá ... neděl, každá má nějaký milník, začátek novýho tejdne počítám, podle dne příletu, od úterků, mohl bych ale odpočítávát zbytek o tejden kratší, a to od pátků, v pátek mám letenku na Floridu... vyperu si ještě tak třikrát, dálniční škarpou na nákup pudu možná dvakrát, žeru tak málo, že mi jídlo vydrží hrozně dlouho.
a tak jsem jel washingtonskym metrem po silver line na National Mall a ohromeně zjistil, že jsem vystoupil v Paříži a je rok 2011.
***
Vody Potomacu
Koukám z marylandský strany na obří vodopády Potomacu, na tu vodní zkázu. Niagara byla apokalypsa, padající hora, výbuch atomový bomby, tohle je spíš manifestace čistý síly, dunící stádo bizonů. nedaří se mi zapříst žádnou myšlenku, tak je ta proudící voda neodbytná, řítí se pořád dopředu, tak aspoň dělám fotky jednu za druhou. v pravidelných intervalech se u mě zastavuje hostitel, krouží s dítětem (je to vlastně ještě děťátko) kolem dokola v kočárku, navíc tu je podle svých slov asi popátý. "tak co, vymyslíš z toho na svůj blog nějakou depresi?" "hm, ještě nevim, je to tu celkem hezký" "je tu všude kolem spoustu podzimu, můžeš napsat, jaká to byla deprese, jak opadává listí, točit to pořád dokola" "hm, mohl bych napsat, že Potomac se vlívá do Atlantiku a že jeho vody omývaj i břehy toho kontinentu, po kterym tak toužim. a že do toho samýho oceánu se vlívá i voda z Vltavy. všechno jedna voda. blízkost domova, ale iluzivní. nebo něco takovýho."
Vskutku, Potomac se vlívá do Atlantiku, kterej se rozlíhá přes 6 000 kilometrů samoty.
Žádné komentáře:
Okomentovat