Pokusím se to podat v co největší stručnosti:
Židovské ponaučení zní následovně
"Tesařův tovaryš touží po mistrově ženě. Jednoho dne si mistr potřebuje půjčit peníze a se svou žádostí se obrátí právě na učně. Ten v tom vidí příležitost zmocnit se mistrovy ženy, a pojme tak myšlenku na svůj zákeřný plán. Řekne mistrovi, ať pro peníze pošle svou choť, ale mistra samého pak zpraví o tom, že byla cestou přepadena a znásilněna. Podvedený mistr neví, co s nastalou situací, a žádá učně o radu. Ten mu poradí, aby se se ženou rozvedl - a sám ji pak pojme za ženu. Jako by to nestačilo, mistr potřebuje další peníze na rozvod, takže si zase půjčí od tovaryše. Učeň mistrovi navrhne, ať si svůj nyní už dvojnásobný dluh odpracuje službou u jeho stolu. Tovaryš s novomanželkou pak spolu sedávali k jídlu a pití, zatímco mistr stál a oba obsluhoval, a slzy mu tekly z očí a kanuly do jejich číší - v ten okamžik byl osud Izraele zpečetěn."
Takhle se podle Bavli Gittinu, což je kus Mišny nebo Talmudu nebo čeho, interpretují příčiny druhého zboření Chrámu. Ten výklad je asi o pět set let mladší než dotyčná událost a dnešní exegeti si na něm všímají, jaké má Bůh pochopení pro individuální hanbu a ponížení. Jinými slovy, modlitby Jahve vyslyšet může a nemusí, avšak bolest, hanba a utrpení si k němu cestu vždycky najdou. Jeho empatie a soucit jsou tak velké, že pro individuální utrpení klidně a zcela neproporčně zpustoší úrodu, zničí Chrám nebo rozpráší vlastní lid. Dnešní rabíni a vykladači (resp. rabínky a vykladačky) vykládají ten výklad následovně: “God is not a harsh, cruel, vindictive husband who threatens and beats his wife simply because he has the power to do so. He is himself a victim, because he has been driven to extreme measures by a wife who has again and again dishonored him and disregarded the norms governing marriage relations.”
"Jak si s tím textem poradíte?" ptá se nás na kurzu izraelský profesor. Baskická doktorandka archeologie Ana je v ráži. "Tyhle texty jsou prostě všechny šíleně patriarchální. Kde je perspektiva tý ženy? A je hezký, že Izrael ve výsledku vystupuje jako znásilněný tělo ženy, kvůli kterýmu jsou muži zahanbený a Bůh se za ně musí mstít, ale ženy pak můžou být leda znásilněný, anebo prostitutky. A čest mimochodem vždycky ztrácejí muži, protože ženy přece žádnou čest nemají. Jo a ruku na srdce, je to horkej brambor, ale je vůbec možný číst jakýkoliv starověký náboženský texty z feministický perspektivy, aby u toho člověk neprotáčel očima v sloup?" (Na seminárním chatu se už den před kurzem rozčilovala, že jestli podle Tenachu umí Bůh milovat jen žárlivě, anebo tak, že ničí a šíří zkázu, tak ať nás radši všechny nenávidí.)
Všechno, co říká, je pravda. Stejně jí ale vlezu do řeči. "Dobře, ale nechceš po těch starověkejch textech moc? V pohádce se taky nedočkáš perspektivy padoucha, protože je to prostě pohádka a je černobílá. A navíc, vždyť tohle čtení zboření Chrámu je přese všechnu patriarchálnost subverzivní. Já to čtu prostě jako čistou fikci a výklad románu, Bůh a jeho tresty jsou tu jen metaforama tý mužský hanby nebo toho jejich smutku. Vždyť je to osvěžující, číst si o mužích jako o trpících bytostech, a ne pořád jako o macho silácích, ne? Já to prostě nevnímám jako historickej ani náboženskej text, pro mě to jsou básně."
"Nezapomeňte, že Jahve, než se stal monoteistickym Hospodinem, byl v semitskym panteonu bohem války," připomíná Qizhen, americko-čínský doktorand klasický filologie.
"To je pěknej postřeh. Prostě máme omezenej registr boha války, kterej je zkrátka omezenej na nějakej slovník, a tím se snaží vyjádřit mužskej smutek nebo neštěstí." V kurzu jsem ale s tímhle názorem spíš osamocenej.
*
O přestávce stojíme před budovou a klepeme se kosou. Trochu na omluvu říkám Aně, že "já sem prostě ateista, Bible je pro mě čistá fikce a tak jí jako fikci čtu a ty rabínský výklady jsou pro mě ve výsledku jen literárníma interpretacema." "Tak to máš štěstí", říká ona a naštěstí se usmívá, "já jsem z tak příšerně katolickýho a náboženskýho prostředí, že tyhlety omluvný výklady prostě nesnesu." Je tou nechytřejší a nejhezčí holkou, kterou jsem na škole potkal. Kdybych tu měl zůstat nadobro, tak bych si jí musel vzít za ženu. Debatu uzavře Dandan, čínská doktorandka kunsthistorie: "For me, it's just some foreign god."
*
Po přestávce se od profesora dozvíme, že Bavli Gittin jsou zkrátka a dobře humorný anekdoty a že se rabíni při jeho sepisování trumfovali, kdo vymyslí bizarnější příběh. Takže to vlastně vůbec není třeba číst s tim patosem, co předvádíme.
*
Cestou z kurzu podržím dveře hloučku holek. "Thank you, J...," říká mi Baskička. Kráčím studeným večerem domů, dneska už snad musí mrzout, předejde mě joggující Američanka v legínách a tílku, nechápu, jak ty lidi ty teploty tady snášej, ale pokoutně na ní vrhám pohledem.
A v tu chvíli mi to dojde. Koukám tady holkám na kozy a prdele, na kurzu hájim patriarchát, a ještě se pak vybranym slovníkem dojímám nad tím, jak muži (tj. já) trpěj a jak je hezký, že tomu někdo vymyslel případný metafory. Normální pokrytecví!
Ale možná jsem na sebe zbytečně přísnej: možná mi v hlavě prostě už moc dlouho zněj jen ozvěny mě samýho. Tisícihlas toho nečekanýho osamění v Nový Anglii.
*
Přichází Díkůvzdání, spolubydlící se rozutečou domů, škola je přerušená, hospody budou mít zavřeno. Tejden o samotě, to se dá udělat hodně práce, to se daj nabrat síly na ten závěrečnej sprint tady. To jsem na sebe teda zvědavej. Jedno je ale jistý: v bytě si přetopim.
*
Snad kvůli mně nikdy žádnej bůh žádný město se zemí nesrovná. I když v Čechách by si jich to zasloužilo rovnou několik.
Žádné komentáře:
Okomentovat