budí se zpocený a oblečený v posteli, cejtí svůj dech a maně si vybavuje scénu z Rushdieho Hanby, kde se v závěru románu probouzí Omár Chajjám Šakíl, veskrze ambivalentní postava, probouzí se v posteli, kde ležel několik týdnů, na zámku těch tří sester, tří čarodějnic, je zpocený, posraný a pochcaný, ale konečně uzdravený, ale na zámku těch čarodějnic stejně umře, čarodějnice ho zabijí.
na nočním stolku vidí vypitou lahev od piva, poslední dobou se to stalo celkem běžným výjevem, má hroznou žízeň, ale nedokáže sebou ještě několik dlouhých chvil ani pohnout.
***
po mnoha týdnech se zase vrátil ke čtení. nebylo zbytí, blíží se den, kdy se skupinou zase povedou hodinu. v povinné četbě měl Válku židovskou Josepha Flavia, už u toho klimbal, pálily ho oči, ale ještě si četl o druhém zničení Chrámu, je to příšerný čtení, domy v plamenech a mezi nima potoky krve. "Tlačili se u vchodů a mnozí byli od svých pošlapáváni, mnohým se dostalo osudu poražených, když padali na horké ještě a kouřící trosky sloupořadí. ... Většina občanstva, lid slabý a bezbranný, byla pobíjena, kdekoli byl kdo dopaden. Okolo oltáře se nahromadilo množství mrtvol, po chrámových stupních teklo množství krve a těla těch, kteří byli zabiti nahoře, klouzala dolů.... Hukot plamenů, šířících se dál a dál, zazníval do sténání těch, kdo padali. ... Zdálo se dokonce, že se chrámový pahorek otřásá v základech, jak byl ze všech stran ohněm naplněn, že krve je více nežli plamenů a pobíjených více nežli těch, kdo pobíjejí. Nikde nebylo vidět zemi pro mrtvoly a vojáci běhali za prchajícími šlapajíce po hromadách těl." Atd.
***
byl jasný a teplý podzimní den, byl běhat, byl vůbec nejrychlejší, co se mu tady povedlo, cestou se zdravil s ostatníma běžcema, většinou holkama v legínách. měl se sejít se skupinou na zoomu, aby dohodli, jak hodinu povedou, měli se sejít po poledni, ale odložili to na večer. v tak pěkný den se dal očekávat dlouhý západ a zbarvený horizont, ale ze západu místo toho přišly mraky, nejdřív šedé, pak černé. po chvíli byla větší tma než v noci, jak kdyby něco vysávalo všechno světlo ze vzduchu. jindy pyšné mrakodrapy v centru slabě blikotaly a nervózně šoupaly nohama. jsou na zoomu, ale všem začnou pípat telefony: úřady rozesílají tornado warning. nervózně se smějí, až na jednu jsou všichni imigranti a nevědí, jak to brát vážně; Američanka rovnou přizná, že je z nich ze všech nejvíc vystrašená. snaží se připravit hodinu, ale telefony se znovu rozezní. a pak znovu: venku už řve vítr, temnota se otevřela a chrlí na zem provazy deště. nedokážou se už soustředit, schůzku odkládají a popřejou si hodně štěstí.
je doma sám, nezná tuhle situaci, neví, jak se v ní chovat, úřední oznámení mu doporučuje schovat se ve sklepě, obléká se, nacpe si všechny dolary do peněženky, popadne oba mobily a pas a stojí připravený u okna: má výhled na západ, přes celé centrum a dál ke kopcům, které se teď dají leda tušit. krajina občas zazáří bleskem, ale tornádo nikde. kouká nervózně na meteorologický portál, mělo by to trvat ještě 15 minut, nalézá i doporučení, že "pokud spatříte tmavý a rotující mrak, okamžitě se odeberte do bezpečí", vyhlíží v temnotě toho démona a čeká.
"kdybys viděl tornádo", říká mu pak jeden z koňů, "myslím tim kdybys ho viděl na vlastní oči, tak už je pozdě. jsou strašně rychlý, rychlejší třeba než auto. když ho vidíš, tak už je pozdě."
riziko nakonec pomine a zbytek večera o tom už všichni jen vtipkujou.
***
zbytek večera se odehrává stereotypně. dokončí zoom. navečeří se. pije pivo a vrací se ke čtení. jeho tělo ale odmítá přestálý stres dále snášet. ostatně spí 40 hodin týdně, jí jen málo a nedobře, takže chodí běhat bez živin, tělo už zkrátka odmítá spolupracovat. je sice osm večer, ale čtení je tak statická činnost a takový nezvyk, že ho tělo vezme jako přímý pokyn ke spánku.
za víčkama ho tu pronásledovala přítomnost, ale ta byla moc nesnesitelná, nezpracovatelná, bylo třeba jí potlačovat, a tak se nevědomí a tělo uchýlily ke lsti a začaly milosrdně pracovat s metaforama minulosti.
: tři roky starej rozchod. tytéž scény, on se cítí být v právu, ale musí se doprošovat, aby byl jeho názor, jeho soud, jeho bezcenný verdikt vyslyšen, a žalovanou stranu musí div ne uplácet, aby si ho alespoň vyslechla, beztak s nezájmem a natočená k odchodu. zvláštní, napadá ho po probuzení, o tom se mu nezdálo už dlouhá léta. tady má všechny účty srovnaný.
: je vprostřed nějakého příběhu, který už během snu zapomněl, irácká nebo vietnamská osada, kterou bombarduje americký dron, venkované přemýšlí, kdo je vyzradil, je to nabíledni, kdo je zrádce, ten kulhavý se zahojenou jizvou přes zdeformovaný obličej, Asiat, najednou se octnu v jeho kůži, snažím se odbelhat z vesnice, vím, že jde do tuhého, že se kolem mě sbíhají mračna, dohání mě můj někdejší největší přítel, držel nade mnou vždycky ochrannou ruku, ve snu má podobu některého mého skutečného dávného známého, ne, byl z přátel nějaké mé expřítelkyně, ale nepochybně jsem se s ním znal taky a bavili jsme se spolu, ale jak to tak bývá, po rozchodu tihle lidé nenávratně mizí a přestávají se k tobě znát, zapomenou tě, potlačí, jsou to náhle tví největší nepřátelé, tak tenhle člověk, nad kterým visí předzvěst ztráty veškeré přízně, mi oznámí, ať se v této japonsky vybavené místnosti posadím na zem ke zdi, že mě zezadu probodne, je to zvyk, ze snu vím, že moje postava se chovala naprosto hanebně, všechny zradila a zaslouží jenom smrt, ale teď chci v její kůži stůj co stůj žít, sedám si ke zdi, cítím, jak mi zezadu vjíždí čepel do zad, ale zůstává jen na kraji, trest smrti se nezdařil, rozhodnu se utýct, už se taková věc párkrát stala, není to bezprecedentní, ale beztak nemám velké šance na přežití, kulhavý a nyní částečně probodnutý, snažím se přeskočit odpadní příkop kolem vsi, není široký, zato hluboký a plný žluklé, zelené vody, nejde ho přeplavat, to by mi infikovalo ránu a umřel bych na sepsi (ten svévolný naturalismus snů!), chvíli se kolem něj honím se svým někdejším přítelem a ochráncem, teď mým katem, skáču sem a tam, ale nakonec ležím na zemi a on nade mnou klečí (není jasné, jestli jsem se sám vzdal, nebo jestli mě polapil), klečí nade mnou a bije mě pěstma do tváře a rozbíjí mi hlavu a lebku dokud neumírám. Pak se jakoby zvedne záběr kamery, konečně vystoupím z té postavy, kamera zabírá balkon, který se celou dobou nacházel nad tou strašlivou scénou, stalo se to totiž celé na plácku té irácko-vietnamsko-japonské vesnice, a na tom balkónu se odehrává jakási scéna z minulosti, dotyčný přítel a budoucí kat poprvé potkává dotyčného mrzáka a zrádce, se svou partnerkou si ho okamžitě zamilují a berou ho pod svá křídla, vypadá to idylicky, není v tom výjevu ani stopy po tom, jak to dopadne.
***
probouzí se o půlnoci, vzpomíná si, že usnul při čtení, nečet už týdny a týdny, nedalo se, usínal při tom a zároveň se u toho nedalo usnout, ani milosrdným denním spánkem, spát se dalo jít jen naprostým vyčerpáním, až úplně přetažený, anebo opilý, a spánek stejně končil se železnou pravidelností po šesti hodinách. Ale tohle se nedalo táhnout věčně, a tak na spánek vyzrál, vyzrál na ní, na tu denní noční můru, která na něj vždycky čekala za zavřenýma víčkama, přízraky minulosti, jeho domněnky, zjistil, že když si do uší místo špuntů strčí sluchátka a pustí hudbu, zaměstná a ukolébá tím svoje myšlenky do té míry, že beztrestně usne, a tak se celou noc budí, omotaný kabelem a se sluchátkama v uších, a zjišťuje, že album už dohrálo, pouští si ho tedy znovu, zas a zas, anebo nějaké jiné, a zase usíná, a takhle až dokud se jakž takž nevyspí.
***
chorobné výjevy a sny, vrstvení, dekadence, literatura.
Žádné komentáře:
Okomentovat