Ráno letíš z Providence, vstáváš se šíleným předstihem, zbytečně dlouho pak lelkuješ u gateu a čteš si ..., napadne tě vyfotit, jak si čteš ... u gateu, a udělat z toho storíčko na facebook, ale pak si už jen za ten nápad přijdeš jak kretén a pokračuješ raděj v polospánku, poločtení. Jseš tu podruhý v životě a přijde ti, že jsi už ušel kus cesty. Blížíš se polovině. Z letu letadlem máš vyloženě radost, je to příslib konce, na konci taky poletíš letadlem, navíc se během letu třeba konečně trochu vyspíš. Letuška.
Přistáváš na Dullesu, jseš tu podruhý v životě. Poprvý jsi tu byl celej vycukanej, první kroky na tohmle kontinentě, sotva jsi chytil signál, napsal jsi všem, které máš rád, že jsi přistál, najednou od tebe byli šest hodin daleko, ve skutečnosti ten let fyzicky trvá hodin deset, ale ještě přesnější je říct, že jsi od nich byl čtvrt roku daleko, od některých dokonce ... někteří už neměli ...
Přistáváš na Dullesu, tentokrát je tu nápadně hodně lidí, suverénně vyrážíš na spoj do Washingtonu, už od rána si píšeš se svým hostitelem kdy, kde a jak tě vyzvedne, no vida, takovej nezvyk, nebejt odkázanej sám na sebe, nicméně není radno polevovat ve střehu, cesta ještě zdaleka není u konce.
***
Z letiště na předměstskou zastávku se metro řítí celých 25 kilometrů, a to ani nedojede do centra. Jede se dlouho, z okna pozoruješ monotónní lesní krajinu, trať vede středem dálnice a přes estakády se zvedá a odbočuje na jiné dálnice. Jedeš vlakem po dálnici a přijdeš si jako v budoucnosti. Z lesa se čas od času vynoří centrum nějakého města-předměsta, jen hrstka mrakodrapů, sotva se vlak rozjede ze zastávky, zanoří se zase zpátky do zeleně. Představuješ si to jako malé ostrovy civilizace, korálky navlečené na šňůru této nekonečné linky metra vedoucí lesním mořem Virginie.
***
Plán byl jasný: vyzvedne tě na metru, vyhodíš si u něj kufr a obratem vyrazíš do města, musíš toho přece vidět co nejvíc a vyždímat, co se dá. Čekáš na rohu, zastavuje u tebe nějaké auto, poznáváš tu notoricky známou tvář, znáš jí už od střední školy, už půlku tvýho života a tohle číslo bude s časem jenom narůstat, před smrtí jí budeš znát už celý svůj život. Slyšíš zase jeho hlas, zdá se ti to, nebo má jeho čeština už lehce americký přídech? je to až zneklidňující, vidět tuhle familiární tvář, tvář středoškolských pitek a trapasů, v tomhle cizím a vzdáleném světě, dává ti kufr do auta, takovej nezvyk, nebejt odkázanej sám na sebe, vyrážíte k domovu, tak co si říct kde začít? na kdy si nechat to nejdůležitější? na večer, až před sebou budete mít položený drinky? vyruší tvé úvahy a rovnou se ptá, tvůj hostitel, takový nezvyk, mít v téhle zemi k někomu tak blízko, zažívat náhle ve vší té samotě a cizosti intimitu, být viděn očima, které tě znají, cítíš se náhle velice křehký, až měkký, a teď, když polevuje, najednou vnímáš i hroznou váhu toho všeho. Než dojedete k domovu, už jste každý v obraze o životě toho druhého, jízda přitom netrvala nijak dlouho, ale mluvili jste v přímých, upřímných větách. Je-li ti zatěžko hledět pravdě do očí, pak v odraze druhého je přeci jen snesitelnější. Otevřít se a být zase zranitelný, a ne jen zraněný.
Plán byl jasný: ... ale místo toho se opíráte o kuchyňský bar, jeden ani druhý nemůžete přestat mluvit, máte toho tolik na srdci, nedá se od toho odtrhnout, najít zase uši, které popřávají sluchu, říkat vtipy, kterým se druhý směje, posmívat se lidem, které oba znáte, mít společnou paměť, společné vzpomínky na zašlé časy. Do města se nakonec vypravíš pozdě, galerie si vybíráš podle otevírací doby, a ne podle preferencí, vbíháš do nich jen hodiny před zavřením, National Mall si prohlížíš potmě, zdržuješ se v nočním městě a oddaluješ tu rozkoš vrátit se domů.
***
Cizí rodina. Staneš se na víkend součástí této domácnosti, je to jak vstoupit někomu do hovoru, párový idiolekt, pro vetřelce nesrozumitelné chování, vlastní svět plný svých vlastních problémů, těžkosti a radosti těchto lidí, tvých hostitelů.
Druhého večera se vám přihodí legrační omyl: dojdeš na smluvenou adresu, čekáš ve smluveném baru, ale ukáže se, že to je gaybar. Kdo by to do něj řekl, říkáš si, chci tím říct, v Praze jsou gaybary skoro jediný místa, kde se dá nějak rozumně pít, ale stejně bych to do něj neřekl, ale kdo ví, jakou maj sémantiku v tomhle městě, v týhle zemi, na tomhle kontinentě. Ukáže se ale, že jsi špatně; smluvená hospoda je totiž sice v témže domě, ale o patro výš: tlumené osvětlení, bar ze dřeva, řady whisky, opět samí muži, akorát už se na tebe zvídavě nedívají. Jo, tahle hospoda ti k němu sedí víc.
Vtip se vám ale zažije. Víkend pak trávíte spolu ve dvou a všude s sebou vozíte osmnáctiměsíční děcko, přijdete si jak gay couple, to dítě zjevně není vaše, vždyť je to Asiat (ve skutečnosti poloviční, po matce), jasně adoptivní. Ty mi nikdy s ničím nepomůžeš, vyčítá ti hostitel teatrálním hlasem, když páčí kočárek z auta. Beztak neni můj! přiléváš olej do ohně manželské hádky, ale hostitel má měkké srdce: nemluv tak nahlas, ještě tě uslyší!
S děckem se nakonec v rámci možností skamarádíš, přezpíváš mu Nohavicovy Lachtany, nic jiného ostatně neumíš, a on ti nosí ožvýkané sušenky, vždycky mu přehnaně poděkuješ, to je pro mě? No tak děkuju!; interakce s malým dítětem atp. Mluvíš na něj česky, jako jeho otec, matka mluví anglicky, ve školce se mluví anglicky, bude pro něj čeština řečí domova, něčím, co se nechává doma? Otcovým jazykem, autoritativním jazykem rozkazů a zákazů, jazykem autority? (Vybavuješ si tu vzpomínku, jakýsi otec ve frontě před tebou žvatlá česky na děcko v náručí, to se rozbrečí a nechce se nechat uklidnit, až musí otec přejít na angličtinu... rázem jsi prohlédl celou jeho domácnost.) Bilingvní výchova, je ti úzko z té představy, být zavalen tou změtí zvuků, muset rozpoznat, že se jedná o dva různé registry, že je cosi jako gramatika, dokonce dvakrát, atd.
***
Hostitel parkuje před domem, tak tady bydlíte, bere tvůj kufr dovnitř, všímáš si halloweenské výzdoby, to je nic, prosimtě, většinu už jsem odklidil, no vida, v Providence neustále chodíš kolem domů s halloweenskou výzdobou, dýně, pavučiny, kostlivci atp., tak teď se konečně do jednoho z nich podíváš i zevnitř. Jeden den tě vezme k sobě do práce, mají ze střechy fantastický výhled na Bílý dům, říká ti, jseš pak na té střeše a opravdu, vidíš celý Mall jako na dlani, na západě Arlington, na východě už je tma, shlížíš na Bílý dům, je od tebe úplný kousíček. Vracíte se bezútěšnými korporátními chodbami, míjíte zhasnuté zasedačky, na ulici vycházíte přes výstavní recepci, hostitel se zdraví s černošským vrátným.
Jeden den tě vezme na NHL, firemní lístky. Jste na stadionu, úzká betonová chodba se náhle otevírá do velkolepé haly, ta situace je nečekaně obrovská, přebasované reproduktory řvou jako v kině, tisícovky lidí skandují, na ledě se prohánějí milionáři, jsou to monstra, i bez chráničů a bez helem by to byli obrovští chlapi, ale v plné polní jsou naprosto nadlidští, nelidští, Ovečkin, místní hrdina, je všechny o hlavu převyšuje, rozbíjej si před tebou ksichty o plexisklo, není to jak nudit se v Evropě na fotbale, naopak, pozorovat tenhle sport je velice tělesné, velice fyzické, rukou zavadíš o dno pytlíku, mezitím, co jsi nemohl odtrhnout oči, jsi bezmyšlenkovitě spráskal všechen popcorn. Ve VIP zóně tě hostitel představí svým známým, natlačíte do sebe co nejvíc jídla, popadnete plechovky piva a další popcorn a běžíte chodbama zpátky na svá místa, začala další třetina. Hostitel ti vypráví, jak chodili se ženou na hokej, ale to bylo dřív, před dítětem... atp.
Jeden den tě bere do Marylandu, prohlídnout si vodopády. Z marylandský strany je lepší výhled než z virginijský, říká ti znalecky. Jindy tě bere do rodného domu George Washingtona, jedná se vlastně o rozlehlý lesopark, jdeš si prohlídnout i dům samotný, je to trochu parodie na prohlídky zámků v Čechách, prostupuje to kult Otce Zakladatele, zde seděl, zde ležel, zde spal, zde psal, srát se chodilo ven atp., já tam s tebou nepůjdu, říká ti hostitel, už jsem to viděl několikrát. (Dům prvního prezidenta: přerostlý statek, třípatrová stodola, prý to vyjadřuje asketického ducha mladé protestantské Ameriky, no, spíš to vyjadřuje, jakou bylo třináct kolonií zakopanou prdelí, sedláci v parukách, brodící se bahnem a lesy a fantazírující o svobodě jednotlivce a o suverenitě, tihle sedláci a otrokáři, snili tak dlouho, až se jim jejich sny splnili a teď mají jejich potomci jaderný arzenál a kosmický program.)
Do třetice tě bere do Georgetownu, ať vidíš i jinej Washington, obíháte nábřeží, z Potomaku, který výše po proudu dramaticky padá ze skal a pění, je zde už jen široká, stojatá louže, je to velice pěkné nábřeží, všude samé hospody a restaurace, všude kolem páry s propletenými prsty, zakazuješ si viset na nich pohledem pokaždé, když se přistihneš, že na nich visíš pohledem, dal by se tu strávit tak pěkný večer, na výlet máte ale jen pár hodin, musíte se vtěsnat mezi bdělé hodiny děcka, hostitel se ti za to pořád omlouvá, ale ty jsi tuto roli strýčka či rodinného známého přijal s povděkem, trávit tu rodinný čas s rodinou, která není tvoje, hrát si s děťátkem, které rovněž není tvoje, večeřet u rodinných večeří, ale v cizím domě, prožít si tady americkou středostavovskou idylu, život, který není tvůj, jaké to asi je, jaké to musí být, založit si rodinu a tu vozit autem na výlety, chodit spolu na hokej nebo do kina, slavit na halloweena halloween a na Den díkůvzdání Den díkůvzdání, na Vánoce dětem kupovat vánoční dárky, zařizovat dětský pokoj, vybavit si celý dům, vdechnout mu duši a ustanovit jeho rituály a zvyky, koukat z gauče na filmy, na nákupy jezdit do Trader Joe's nebo do Stop&Shop, mít vytipované místo na bagel, svůj oblíbený, tady zase dělaj dobrý sushi, na pizzu se chodí do ...'s, mladá rodina, have a good one, sousede, jseš ve středu toho všeho, nestoudně si to idealizuješ, křehneš a měkneš, proměňuješ se v milé kulaté plyšové štěňátko. Ňu ňu. (Pod tlakem emocí pořizuješ dárek aspoň neteři.)
Poslyš, říká ti tvůj hostitel a předkládá před tebe, jak by mohl nadcházející víkend vypadat, ale vážně, řekni si sám, já se přizpůsobim, chce být vstřícný, klidně buď ve městě a já se pak přidám, klidně můžeš bejt celej víkend zavřenej u sebe v pokoji, dodává žertovně, ale ty nad tím naprosto vážně uvažuješ, ležet prostě apaticky několik dnů v posteli, nemuset si to užít na maximum, nemuset to vytěžit, seč je možné, nemuset se spoléhat sám na sebe a držet to všechno pohromadě a každý ráno se vzpamatovávat z toho šoku, že jseš ... kde jseš ..., je to krásná představa, zavinout se, schoulit se do klubíčka, naprostá regrese a degenerace, naprosté dětinství.
***
Už jste si řekli to nejpodstatnější, nebo to všechno alespoň nakousli, vaši konverzaci ve skutečnosti nejde ukončit, nejde završit, proudí hodiny a hodiny a při loučení je vám líto, že ji musíte tak náhle přetnout, ale teď jste nad ránem na baru, naučil tě pít ... (a ty se dotyčného drinku budeš držet až do odjezdu, je to tvoje akvizice na tomhle cizím kontinentě), máte kalný pohledy a těžce artikulujete, v baru vystupuje jakýsi performer, jen elektrická kytara a zpěv, většinou coververze, na ulici bys takového člověka přešel bez povšimnutí, ale sotva se rozezní jeho hlas, otáčíte se tím směrem, mlčky ho posloucháte, potkali jste se na střední, ale teď jsou z vás už muži, proti vaší vůli jste dospělými, v životě už jste udělali volby, které nejdou vrátit zpátky, jste stále mladí, ale zestárly vás vaše zkušenosti, nahromadily se časem, je to čistě kvantitativní záležitost, do vašich uší doléhají tóny a hlas toho nočního barda, rock a blues a snad i folk, mlčíte a posloucháte, rozeznívá ve vás v obou jakési hluboké struny, jste tu každý sám za sebe, jeden vedle druhého, opilí, plní svých vzpomínek, zkušeností a vyhlídek, posloucháte a mlčíte. Jste předobrazy plačtivých dědků, kterými se nakonec oba nevyhnutelně stanete.
Hostitel tě požádá, ať spolu sestavíte klavír, elektrické piano, ale přišla s ním i skříň, za hodinu je hotovo, překvapuje tě, že hostitel hraje na klavír, neznal jsi tuhle jeho stránku, postupně se u piána všichni vystřídáte, byl to drahý nástroj a má velice věrný zvuk, v Providence máte jedno stupidní dětské s vyšvechtaným zvukem, ale tohle zní velice dobře, zní jak to piáno, na který se ti práší doma za oceánem, stiskneš mai, stiskneš moll, rozkládáš do nich stupnice, zahraješ melodii a pak zahraješ tutéž melodii o oktávu výš, vyzní pak tklivěji, ale to jen protože si ještě pamatuješ, jak zněla hluboko, tklivou se stává až díky paměti, to piáno zní krásně, jeho tóny k tobě přicházejí z minulosti, znějí jak letošní rok, tóny piána se rozléhají tím americkým domem, do kterého se toho pozdního odpoledne světlo stěží prodírá přes žaluzie.
Žádné komentáře:
Okomentovat