Lokální muzeum si šetřil až na poslední dny. Až už nebude do čeho píchnout a kam cestovat. Poslední dny už jsou, v jistém slova smyslu, nejspíš zde. A tak nastal čas jít do lokálního muzea.
Ukázalo se, že vypadá podobně jako všechna ostatní muzea, akorátže je menší, takže namísto pater nebo soustav sálů věnuje každé epoše čí každému stylu jen jednu místnost. Druholigová díla jsou zde na podobném piedestalu jako Mona Lisa nebo Delacroix nebo Chammurapiho zákoník v Louvru. A Louvre je, když se to tak vezme, matka všech muzeí. Je totálním provedením muzea, všechny myslitelné expozice všeho jsou zde ve svém definitivním a kanonickém provedení, a navíc s těmi nejzprofanovanějšími kusy. Každé muzeum, resp. galerie, už je jen nedokonalou derivací Louvru.
Nevadí. Vstupuje do této imaginární galerie, jež je souhrnem všech galerií, které v této zemi doposud viděl.
Americká krajinomalba
Ameriku nejdřív malovali imigranti z Evropy. Snažili se jí malovat jako evropské krajinomalby, nebo jako klasicistní Arkádie, ale tyhle styly nepřiléhaly, ta krajina byla jiná. A tak nově příchozí sice pozorovali ze svých letadel ty lesy a dálnice, ale přes svou zrádnou podobnost to nebylo totéž, ty lesy a dálnice byly jiné a klasicistní a romantičtí malíři tomu nemohli přijít na kloub. Americká krajinomalba je nejdřív rozpačitá a nevěrohodná, jsou to výjevy z nějaké neexistující, fantaskní, fantasmagorické země. Neumělá, nepovedená Arkádie. (Není nic tragičtějšího než roubování indiánů do role ušlechtilých divochů.)
Takhle wágnerovsky mohl Ameriku namalovat samozřejmě jedině Němec. Podobná hrůza se dala v Evropě zažít leda tak tváří v tvář Alpám. (Striktně vzato jim evropský malíři dlouho nedokázali dostát. Alpy jsou taky božstvem a démonem, jak jsem jednou při pohledu z letadla zjistil. Byly nekonečné, bylo to jak letět přes Himálaj.)
Před kanadskými Američany samozřejmě stála ještě větší výzva. Třeba Skupina sedmi svůj úkol pochopila: nejde o to, Kanadu idealizovat nebo vizuálně vyčerpat. Jde o to jí patřičně reprezentovat, zaznamenat jí. Krajinomalba se proměňuje v geometrickou abstrakci a nakonec v introspektivní záznam ducha. Je to obnažení žánru až na jeho princip.
Každý pohled do krajiny je nakonec pohledem do sebe sama. Co nás pudí chodit na výlety? Co to s člověkem udělá, když chodí na výlety sám? Nehrozí mu šílenství?
Staré umění
Jde na muslimské umění, ale shledává, že je pro svou nefigurálnost a nepřívětivost médií pro netrpělivého diváka nevděčné. Asie, Egypt, Řím, všechno už to někde viděl, a v Louvru navíc pohromadě. Ta kvantita nakradených artefaktů nakonec chtě nechtě vydá za kulturní kontext, člověk si přijde tou dobou obklopený. Jaké štěstí pro návštěvníka, když se někomu povedlo ukrást rovnou celé město (zase Louvre, ale i Pergamonsmuseum nebo Met). Anebo, to je úplně nejlepší, prostě se na to podívat naživo, protože z Prahy do Atén nebo do Egypta je to koneckonců blíž než z Nový Anglie do Kalifornie.
A tak chodí znuděný těmi provinčními akvizicemi, které si ti Američané nepochybně tolik hýčkají, protože pro ně je to jak získat Level 3 European Artifact do svého stashe, i když v Evropě maj Level 5 v každý druhý díře. (Evropa ve fantasy vždycky vyhraje. Nukleární post-apo, to je ovšem výsostně americký žánr.) Ale když projde egyptským, římským, asijský a orientálním pokojíčkem a vleze do pokojíčku středověkého, přece jen to svou roli sehraje. Protože tato religious figure jménem Jesus a divinity jménem God nejsou náhle o nic víc než dalšími provinčními bůžky, totemy, strašáky a amulety. Přes svou nevrlost (a toho dne také nervozitu a mimořádně špatnou náladu) se tak přeci jen dočká zábavné pointy.
Divoši živořící na ruinách Říma se svými nabarvenými kostely a sochami, komplikovanou mytologií a rituály, jejichž delikátnost si nezadá s Indií; se svou podvyživeností, bídou a zmarem; se svými nekonečnými kmenovými válkami: katolíci proti ariánům a albigenským, katolíci proti protestantům, husiti proti katolíkům, všichni proti všem.
Současné umění
Současné umění je buď skandální, anebo vtipné. Ideálně obojí. Pokud nejsem pobouřený holokaustem nebo se neraduju z postmoderního prznění klasiků, dostavuje se zklamání. Ale toho dne bylo něco jinak, něco se pohnulo. Když Anselm Kiefer komentuje koncentráky, dá se to vnímat jako univerzální poselství lidstvu. Možná ho tak ale vnímám jen proto, že jsou to koneckonců moje dějiny. Moje evropské dějiny povýšené na obecnou lekci z dějin.
Procházím americkou galerií a koukám na harlem renaissance, na queer emancipaci, na nekonečný komentář otroctví a otrokářství a nedokážu se napojit. Je to prostě proto, že nejsem Američan? Anebo, napadá mě, a tím hůř, protože nejsem Afroameričan? A tak si vybavuju, jak se s kolegy z Ústavu chronicky a sadisticky posmíváme výchoďáckýmu vývozu traumat: podívejte, měli jsme gulagy, milion koncentráků, Srebrenici, Babí Jar, hladomory, každý okres u nás zažil nějaký masakr a my vám teď přečteme jména zesnulých a vy je všichni prožijete, tato povětšinou slovanská jména, do kterých vám nic není... Společně s kolegy z Ústavu se snažíme přesně tenhle typ bolesti nevyvážet, protože pro cizí uši je nesrozumitelný a ve výsledku jen obtěžující. Bolest, jak jsem se nedávno dočetl na facebooku nejslavnější české filozofky na facebooku, je totiž nedialogická, nedá se k ní nic dodat. Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Určitě to platí pro monumentální, neelegickou bolest. Říkat si o soucit nebo o pochopení vede jen k tomu, že dostanete soucit nebo pochopení. To je nutný a potřebný, ale je to uzavřený obvod, tautologie. Politujte mě - zde máš lítost. Mezi přáteli, nepochybně. Ale co si s tím počít v galerii? A tak se tu kácej monumenty kolonialismu, imperialismu a bílých privilegií, ale mě se to jako cizince netýká, v mých očích je to prostě nějaký lokální boj, ke kterému nemám co dodat, ale ze kterého si ani nemám co odnést. Ano, trpěli, a kolik, ale na týhle planetě snad není okres, kde by nedošlo k masakru nebo genocidě nebo nějaký historický nespravedlnosti. Já jejich boj chápu, je mi jejich mrtvých líto, ale takovýhle boje se vedou všude, a jestli v nich neni nic univerzálního, tak pak mi nezbývá než odkráčet s tím, že moje války jsou jinde a že nemůžu víst všechny války světa
*
Zbaběle utíkáš od angažovaného a politického umění, které tě jinak v evropských galeriích baví ze všech nejvíc, a uchyluješ se k druhé avantgardě, k jejímu umění pro umění, pro to máš v tenhle mimořádně špatný den citu dost. Ale možná jseš nakonec přece jen přecitlivělý, protože když dojdeš k oné hravé postmoderně, samozřejmě mimořádně explicitní a erotické, poprvé v životě z ní nemáš poťouchlou radost; máš z ní vztek. Tom of Finland, Mapplethorpe, strašně tě to irituje, ty velký čuráky co kreslej nebo fotěj, ta nemístná intimita, co ti podsouvají a cpou, zatímco ty jsi o všechnu intimitu připravenej, tvůj hlas je bez ozvěny, věci jsou pod tvým dotekem netečné, příbor tu necítí chuť tvýho jazyka, neúčastníš se téhle hostiny s velkými péry, byl jsi vykázán od stolu, zatímco za oceánem pokračuje dál, tobě zcela navzdory, jseš tu mezi čtyřma stěnama a odpočítáváš dny a prášky a kolikrát ještě pudeš na nákup anebo vypereš, odstavenej od svýho života, v kazajce, máš regulerní vztek. Strháváš ty obrazy ze stěn a třískáš s nima o zem, než přiběhnou kustodi, povede se ti ještě převrátit stůl s porcelánem, jinak poměrně vtipným, ale ty dneska na žádný vtipy nemáš náladu, zalehávají tě dva kustodi, jsi trochu zklamán, čekal jsi, že jich na tebe bude potřeba víc, čekáš pak v čísi kanceláři na příjezd policie, v kanceláři je hodně knih, čteš si na hřbetech jejich tituly, nevěděli, kam jinam tě zavřít, ostatně je to galerie, proč by tu měli mít káznici, jseš obklopený hloučkem sekuriťáků, nereaguješ na ně a oni se tě ostatně ani na nic neptají, večer na cele, ráno na titulcích lokálních i regionálních novin, inu, nebyl to vhodný den pro návštěvu galerie.
Krajinomalba
Zcela vyčerpán současným uměním, vrací se ještě jednou ke krajinomalbě. Dvořan se dvoří dvořance, za nimi říčka, za říčkou kopeček, na kopečku zámeček. A dál, na pozadí, louky, lesíky, kopce, ubíhají do dálek. Vpředu intimita, erotika, touha, vzadu lhostejnost a opuštěnost krajiny; pozadí se k výjevu v čele jakoby otáčí zády. Prochází opět sálem a postupně zkoumá všechny ty drobné krajinomalby, všechny se na horizontu otvírají, všechny vedou do ztracena, do dálavy, do neznáma, ať už je jejich námětem milostný výjev, historická událost, anebo jsou to čisté kresby přírody. Jako v každém zátiší číhá hniloba, zánik a smrt, tak každou krajinomalbu obklopuje cizota, jinakost, rozpuštění.
*
Má ten den strašně špatnou náladu. Po třech dnech abstinence si musí jít koupit pivo, týden na bytě o samotě se na něm nepochybně přece jen podepsal. Napadne ho koupit si plzeň, a tahle nostalgická protéza mu kupodivu spraví náladu. Blíží se zima, přes den byla inverze, lehký déšť se v jednu chvíli nemohl rozhodnout, jestli už není sněžením. Kráčí ulicí toho města, je to ta s výstavními domy, opadanými stromy a rozpadajícími se chodníky, a vybavuje si, jak chodili u babičky v létě na zámek, u babičky bylo kus za Prahou, pro dítě to bylo samo o sobě dálavou, i když dneska ví, že se ta směšná vzdálenost dá zvládnout autem za 20 minut, bylo to daleko od domova a zámek stojí stranou dotyčného městyse, na kopci, s rodinou se na něj vypravili málokdy, proč taky, a tak měl punc cizosti, francouzská zahrada s labyrintem, zámeček, hospodářská stavení, za nimi pak lesopark, letní západ slunce, možná konec léta, možná už začíná být večer chladno, dojdou na konec lesoparku, na konec panství, zpátky k babičce a na večeři se půjde drahnou chvíli, ale teď došli až sem, je tu stará, opuková zeď a za ní výhled na pole a za nimi na lesy a na nějaké další, cizí vesnice, jejichž jména nezná, má z toho světa za rozpadající se opukovou zdí úzkost, možná i trochu strach, rozhodně obavy, došel až na konec krajinomalby, až na její mez, v dospělosti bude toužit jí přelézt, bude si chtít dokázat, že za ní nezahyne, nikdy ho to nebude vábit, "mužské srdce je voláno cizinou", napsala Ingeborg Bachmannová, ale to není tak úplně jeho případ, on měl z té modré barvy na horizontu vždycky v první řadě úzkost, a tak ji musel posunout o kus dál, aby se jí mohl o to míň bát v místě svého rodiště, protože bude vědět, že tam, kde se všechno slévá do modré, je jen další krajinomalba, a ta má další horizont, nikdy to tak úplně neskončí, nedá se to dobýt ani pokořit, natož překročit, nestačilo jet 14 hodin autobusem do Paříže ani letět 10 hodin přes oceán, vždycky jseš nakonec obklopený modrou barvou na horizontu, jako na tom vzdáleném zámku tvého dětství. Ale taky se může stát, že dojdeš až k modré barvě, k loukám, lesům a kopcům na pozadí, a zmodráš tam s nimi, všechno kolem je modré, temně modré, když padne tma, ale i ve dne, ztratil jsi se na horizontu, sešel jsi z očí, jim, a nakonec i sobě.
*
Odešel v mizerné náladě z muzea, z toho lokálního muzea, které ho i s tím málem, co mohlo nabídnout, dokázalo tak vyčerpat, a cestou domů si koupil sixpack plzní, které absolutně nechutnají jako plzeň v Čechách, ale jmenuje se to a vypadá to stejně, a i to mu nakonec udělalo radost, zvlášť když je pak všechny vypil.
Žádné komentáře:
Okomentovat