"V restauraci se mě dneska Vietnamka ptala, co se děje a proč máme volno," čte si po probuzení zprávu od přítele. V domovině se slaví 17. listopadu. To vysvětluje, proč posléze nedostává žádné otravné maily z práce. Volno.
Chvíli spekulují nad odpovědí, přítel mu říká, jak se jí to snažil vyložit, ale podle všeho není s výsledkem spokojený. On sám pak nad odpovědí drahnou chvíli přemýšlí. Jak vysvětlit Vietnamce 17. listopad? O co jim tenkrát šlo? Těm vekslákům, horníkům, CSc.ům, konfidentům StB, ze kterých se stanou kapitalisti a developeři, prognostikům a komunistům, ze kterých se stanou kovaní neoliberálové, členům studentských výborů, který se naserou do redakcí a vedoucích pozic a zabetonujou zemi v nekonečný devadesátkový stagnaci? O co jim šlo? A o co jim jde dneska? Těm dinosaurům reganovskýho pravičáctví, stupidním liberálům, který vynikaj především ve schopnosti obelhávat se, těm řidičům aut a antivaxerům, lidem, co klikaj lajky na facebooku a sdílej si obrázky zvířátek, ustrašeným, neforemným a levně oblečeným rodičům ustrašených, neforemných a levně oblečených dětí? Co na to té Vietnamce říct? Je v úžasu, nemá odpovědi.
Vybavuje si dobové video severočeských horníků, za kterými se vydaly studentské stávkové výbory, aby jim zvěstovaly tu velkou novinu z hlavního města. Horníci jsou nepřátelsky naladění, studenty odrážejí, chtějí klid na práci, bezpečnost (veřejná) měla studentům nabít ještě víc, říkají ty horníci. Paní z účtárny si odmítá vzít cyklostylované prohlášení byť i jen do ruky, prý až po siréně, teď to nejde, má mnoho práce, ano, tato věčná paní z účtárny, která přežije každý režim a sedí v účtárně každého režimu, aby se ukázalo, že opravdu nic nejde, ne, nejde to, vážně ne.
Co to je za svět, kterého se ten horník a ta paní z účtárny tak drželi? Ranní konverzace ho na zbytek dne dočista vykolejí, a tak nehledí na přednášky, nesoustředí se ani na čtení, myslí na toho horníka, který nechce nic změnit, a na tu paní účetní, která si odmítá vzít do ruky cyklostyl, protože má moc práce, a beztak se nic nezmění.
***
Čím víc na ně myslí, tím víc jim začíná závidět:
Tady nemůžeš ani navázat rutinu, udělat si zvyky (zatím jsou to jen tiky a sled nutností), dát věcem kontext, kontext svýho života, obejít si okolí ulice, po který chodíš, abys alespoň tý ulici, po který chodíš, rozuměl; nemůžeš nahodit laso cykličnosti ani navázat nit pravidelnosti; nic z tohodle nejde. Kdežto horník i paní z účtárny si jsou svými životy tak jistí, jsou v nich tak zabydlení, že si je nechtějí nechat rozházet ani nějakou změnou režimu. (Předznamenávají dnešní ustrašené obránce tradičních hodnot, kteří jsou taky všichni horníci a paní z účtáren.) Co to je ale za životy, které si nechtějí nechat vzít? přemýšlíš dál.
Začínáš se nebezpečně rozněžňovat: svět buřtguláše, špaget s vuřtem, protlakem a strouhaným eidamem, svět desítky a ležáku a černého v zelených a hnědých lahvích, víno je červené a bílé, turek s lógrem, vídeňská se šlehačkou a vedle štamprle rumu z brambor, to vše na ubrusu zahulené cukrárny v oprýskané Hybernské; na silvestra chlebíčky: bramborový nebo vlašský salát se salámem nebo šunkou a kyselou okurkou; podávají se i šunkové rolky se šlehačkou a křenem, drahé a nepitelné bublinky, ale jiné nejsou, jiné neznáš; něco tvrdšího pro pány? slivovička nebo rum? nebo snad fernet? sehnala se whiska? pomeranče a banány jen občas, ale to je krásné, že si nejde vybírat, nejde mít pořád všechno, jako v tý zasraný Americe, kde před tebou leží každej den dilema, jestli půjdeš do whole foods nebo do stop & shop nebo radši na falafel nebo tacos nebo sushi nebo na veganskou pizzu; můžeš jít do školy, anebo se válet v depresi zamotanej v dekách; můžeš se stát slavným a bohatým, udělat si spoustu přátel, mimořádně si to všechno užít, máš pořád fear of missing out, každý den se konají desítky přednášek a v okolních městech stovky akcí, když v patřičný den a v příslušnou hodinu zahneš za konkrétním rohem, najdeš tam nevídaný štěstí nebo proslulost; posraná země neomezených možností, copak nevědí, že skutečná rozkoš spočívá v zemi omezených možností? V létě na vodu nebo na kola na favoritech, sáňkovat s dětma na plastových bobech nebo dřevěných saních, namatlat s pomocí žehličky vosk na běžky na krkonošské nebo šumavské nebo jizerské chalupě, vyčkat si na svojí ladu nebo škodovku nebo moskviče, mocní mají tatry, model 613, taxíky volhy, kodrcat se půl dne k jihočeským rybníkům po okreskách a cestou se zastavovat u polí a krást brambory anebo se zastavovat v lese a sbírat borůvky, na podzim krást z lesů houby, známý myslivec dodá jednou za čas bažanta plného broků, knedlíky s omáčkou, bramboráky se zelím, na vytrávení becherovčičku, na narozeniny piškotový dort, děti chodí do školky v kousavých punčocháčích, všichni se oblékají stejně a ty se oblékáš stejně jako všichni ostatní, z rádií pořád ta stejná hnusná hudba, posranej Goťák a posraná Vondráčková a k tomu posraná Bílá, kdo by je mohl mimo výše zmíněný kontext poslouchat? mimo kontext trabantů a rajských omáček a řízků s bramb. kaší, ve které se hřeje loužička oleje, kyselý okurek; lančmít v konzervě do Tater a k tomu tatranka, teplá kofola u teplého rybníka, ženy mají divná malá prsa nacpaná v ohavných bikinách, anebo mají silná stehna a velké prdele v jednodílných plavkách, muži mají panděra anebo jsou ochablí a beze svalů a jsou chlupatí, z tranzistorového rádia poslouchají fotbal a jedí řízek z novin, anebo si čtou sportovní rubriku Rudého práva, anebo hraje Goťák s Vondráčkovou a Bílou! anebo máš za jménem CSc. a chodíš do národního na Prodanou nevěstu nebo Rusalku a doma posloucháš Mozarta a Bacha, ve čtvrtek si kupuješ něco od Odeonu nebo ze Světové knižnice, nebo máš doma antickou knižnici, Homéra přeloženého od Vaňorného nebo Joyce od Skoumala, copak snad někdo stojí o ty srágory od Orwella nebo Solženicyna, co se ani nedaj číst? Umění, to jsou především památky, anebo štuky na fasádách moderních budov, vitráže nebo mozaiky, tzv. sochy ve veřejném prostoru, sem tam nějaká tapisérie, je to všechno úpadkové, zacyklené a veskrze odporné, infantilní ilustrace ve stylu naivismu a primitivismu, vliv pozdního Picassa, ale vedle toho i keramika a sklářství, všechno to pravidelně představují ve Výtvarné kultuře, ti umělci mají nepochybně různá jména a data narození, někteří mají penis a jiní vulvu, ale všichni jsou ve skutečnosti jedním jediným průměrným a ubíjejícím umělcem, který získal titul Ak. mal. a před smrtí Zasloužilý umělec, stal se synonymem umění, protože nic jiného než on beztak není.
Krásný svět, který se na tebe vyřinul, když ses doma na vlastní pěst učil vařit podle Nové domácí kuchařky od J. Břízové a M. Klimentové, svět studených a teplých omáček, desertů, pudinků, štrůdlů, přelivů, ančovičkové pasty, chlebíčků se sardinkami a s kaparami, zakapat citrónem, svět nedělního kuřete pečeného s mrkví a podávaného s bramborem, svět hlávkového salátu v nasládlé octové zálivce, opepřeného salátu z nastrouhaných okurek, dusivé šumavy namazané máslem a se šunkou na svačinu v ubrousku a mikrotenovém pytlíku, jako chlapec dostaneš kapesní nožík, jako dívka dostaneš menstruaci.
Krásný svět, který defiluje třeba ve filmu Můj hříšný muž s Dagmar Veškrnovou a Oldřichem Kaiserem, jak si na něj vzpomeneš, rovnou si ho stáhneš, vypneš zvuk, ten příběh ti je srdečně ukradený, je ti zcela u prdele, ale jen proklikáváš filmem jako pornem na obzvláště výživné scény a kocháš se těma interiérama, účesama a módou, scéna, v níž obědvají kolegové z laboratoře, buřty, rohlíky, hořcice a pivo v hnědé lahvi, tlačenka a uzené, petry a startky, pak scéna na baru, vodka a červené víno, no fuj, scéna v konferenční místnosti, kafe a minerálka, chlebíčky, a pak návštěva, vajíčka v aspiku, obložené talíře, které se dají obložit jen salámem, šunkou, eidamem a nivou, k tomu nakrájet okurek, papriku a rajče, možná ještě přiložit sardinky. (Ten film je československou inkarnací Barthesových Mytologií: eseje steak a hranolky.)
Mezi paneláčkem a chatou (po okreskách nebo motorákem), na vodu a na kola, na tábor a na běžky, exotika na Slovensku, ale absence zahraničí nevadí, naopak díky bohu, alespoň se může na Trosky a do Adršpachu a na Lipno, práce a pak rodina a proložit to ožíračkou s kolegama, na Mikuláše Mikuláš a na Vánoce Vánoce, na Velikonoce jsou pochopitelně Velikonoce a v létě letní prázdniny, všechno je, jak má být, tak velice po této mytické zemi omezených možností toužíš, založit si tak rodinu a v tý zabřednout, mít práci a v tý to doklepat do důchodu a mezitím jen chodit krást houby do lesa a slavit na Vánoce Vánoce a dávat dětem vánoční dárky, jako je na Vánoce dávali tví rodiče tobě, i ty bys dokázal dávat dětem vánoční dárky na Vánoce, a to úplně každé Vánoce, jezdil bys s nima na vodu a na běžky po okreskách na chatu a žehlil vosk na běžkách na silvestra chlebíčky a šunkové rolky na Velikonoce beránka a vajíčkovou pomazánku průjem z vajíčkové pomazánky ale zapije se to frťanem ferneta nebo becherovky a v jídelně španělský ptáček s rýží nebo frankfurtská pečeně ať už to znamená cokoliv nebo čevabčiči s cibulí a hořčicí nebo buchtičky se šodó či zemlbába a buchty pocukrované moučkovým cukrem a taky navštěvovat rodiče a prarodiče i rodiče a prarodiče tvé přítelkyně nebo ženušky ostatně jak asi vypadaly ženy za normalizace no co měly chlupatý vagíny a chlupatý zadky kdo ví ale zase se s nima dalo jezdit stanovat na Lipno a na kola do Beskyd a ráno namazaly šumavu máslem a daly do ní šunku a to celé obalily ubrouskem a zastrčily do mikrotenového sáčku aby s tím vyslaly děti v punčocháčích do školy kde se tím o přestávce udáví.
V městech oprýskaná centra, kam se chodí chlastat a do zahulených cukráren, život v paneláčku, snít o Ořechovce, to nevadí, že se tam nikdy nedostaneš, podstatné je, že všichni můžou mít ty stejné sny, za posledním panelákem výhled na pole, na superlán, za superlánem úmorná maloměsta, vsi s kombajnama zaparkovanýma v jézédéčku, podél okresek aleje ovocných stromů, břizolitový nátěr na nehezkém vesnickém stavení rodičů tvé parnterky, se kterou si založíš rodinu, po společném obědě půjdete na výlet do okolních lesů, anebo už máte dítě a půjdete se podívat na králíky do králíkárny nebo na slepice v kurníku, jednou do roka zabijačka, jelita a jitrnice, polívka z krve, škvarky a sádlo, víno a slivovice a ovocné pálenky, na podzim sesbírat ořechy, jabka a hrušky a pak je zavařit do marmelád a do kompotů, nakrást houby v lese a naložit je s octem, jaro léto podzim zima celoroční idyla mezi chodama jídla s tvojí rodinou tak blaženě v ní zabředneš.
Bylo by to krásné, narodit se v padesátých letech, nebo hned po válce, všechno tohle si užít do sytosti a ve 40 si ještě zaslouženě dopřát pád režimu, zprivatizovat byt, kterej postavili komouši za peníze všech, v devadesátkách pak dostat vedoucí pozici, mít děti a být naživu až do smrti.
***
Blažený horník a paní z účtárny, chtěl bys být jejich dítě a mít jejich děti, dělat děti v té krásné zemi omezených možností, jseš úplně nyvý, jseš toužebný, chceš mít tuto normalizační rodinu, věčný klid, mantinely, a místo toho jseš v zemi neomezených možností, nikam nemíříš a nemůžeš si vybrat.
Žádné komentáře:
Okomentovat