v předtuše cesty se budí v pět ráno. okamžitě ví, že už neusne. na chvilku se mu zatočí hlava z včerejších piv, ale jeho myšlenky se přes noc stihly samovolně vrátit k rutině předchozích týdnů: že by snad?... jak, jakto... ne, nesmysl..., atd. za dveřma začne plakat dítě, slyší šrum rodičů. hm, chtěli vstávat později, napadá ho, to budou mít rozstřelenej den. má ještě vůbec cenu usínat? venku je úplná tma. taxík přijede za hodinu. dospat se můžu v letadle. od tohohle dne stejně nemám velký očekávání.
je to úvaha na vteřinu. zato na to, co ho čeká zpátky v Providence, nebo spíš co tam nechal, co ho tam dohnalo a co ho tam zase přivítá, pak myslí v polospánku, dokud jeho ranní limb neukončí zvonění budíku.
***
ve dveřích si podává ruku se svým hostitelem. dotýkají se dlaněma: jeden myslí na školku a na nadcházející den plnej nevyspalosti, na svojí náročnou domácnost, zatímco ten druhý začíná mít lehkou úzkost z letištního labyrintu a z prázdnoty Nový Anglie. tenhle víkend byla velká zábava, pokusí se ještě se smíchem na chvíli podržet přítomný okamžik; než si pustí ruce. celou tu scénu pozoruje zpovzdálí i dítě, vlastně ještě děťátko, pozoruje tyhle dva muže, stojící v ranní tmě, obklopuje je neklid, mluví na sebe tou řečí, kterou se k němu obrací otec (matka mluví anglicky) - oba mluví otcovou řečí. možná ucítí studený průvan, který zavane ze zabouchávajících se dveří. otec ho zvedá do náručí; před domem startuje auto.
***
taxík se řítí svítáním po poloprázdných dálnicích na letiště. barvící se lesy a bílá betonová svodidla; červánky. ukazatele zmiňují místa, kde nikdy nebyl a která nikdy neuvidí: Baltimore, Shenandoah, Wolf Trap... na Dullesově letišti jde tentokrát na jistotu. za poslední dva měsíce je tu potřetí. check-in ignoruje, přetrpí bezpečnostní kontrolu, na terminál A mu jede vlak z levýho perónu. prochází těmi nepřívětivými místy, kde před nějakou dobou poprvý stanul na tomhle kontinentě; na první pohled má dokonce i stejný oblečení! je netečnej a nevyspalej. už ho ani nenapadne pozastavit se nad tím, že má kokakola 600 mililitrů. military personnel on active duty má jako vždy přednost. (Když se ukáže, že se jedná o příslušníka Coast Guard, v duchu se zlomyslně zaraduje.)
***
potřetí je i na letišti v Providence. letět letadlem. letět letadlem je předtucha konce. nakonec taky poletí letadlem. ještě naposled, ještě jednou z tohohle letiště. čeká na kufr, chodí sem a tam po terminálu a potkává svoje duchy. spoj DC-Providence, přilítá tím samým okružním letem, který ho vzal před pár dny odsud. (dokonce letěl s tou stejnou letuškou: odkvétající, ale právě tím atraktivní; asi tak v jeho věku.) míjí sám sebe, jak čeká před pár dny u gateu a jak se těší na výlet. raději odvrací pohled. když míjí baggage claim, vidí sám sebe před dvěma měsícema, jak tam čeká na zavazadlo, jak je nervózní, jestli se dostane do bytu, jak je dychtivej po tom kontinentu, jak si myslí, že tomu všemu přijde na kloub; vidí toho člověka minulosti a přidá do kroku. ten člověk tam zůstane čekat navždy, na svoje zavazadlo plný Evropy, člověk, kterýho to všechno teprve čeká. přidává do kroku a otřese se.
***
tak je zpátky z dovolený, z výletu, z toho dočasnýho časoprostoru, který ho přitom díky péči hostitele tak samozřejmě přivítal, div ne přivinul, cítil, jak mu to všechno padá z ramen, jak zase může dýchat, jak něco puká. je zpátky z výletu, aby byl zase doma. už dřív, když listoval diářem, těšil se, že po příletu bude konečně v půlce. kristova noho, to je teprve v půlce? takže ještě jednou tolik? myslel, že ho odpočinek posílí, ale ve skutečnosti ho atrofoval: není radno vystupovat z rutiny. stojí ve svym bytě, je prázdnej, zjišťuje, že někdo spal v jeho posteli, vidí na lednici hromadu víček od piva. za hodinu by mohl jít na přednášku a vrhnout se zpátky do toho všeho; navázat, kde přestal. zašklebí se: tenhle tejden se ve škole neukáže, to ví s naprostou jistotou.
v lednici už nemá žádný jídlo.
škarpou dálnice jde na nákup. cestou na zastávkách míjí lidskou spodinu, žvatlá v cancech, jde kolem nich v new balancech, no jo, atakdále.
později odpoledne jde běhat, při běhu postřehne, že nad trasou už nepřemýšlí, zato je zase rychlejší, zase se mu podařilo předběhnout svoje myšlenky a nechat na chvíli Evropu Evropou a Prahu Prahou a středoevropskej čas středoevropskym časem a prostě se jen soustředit na bolest v noze a na pálení v plících.
je to jako smyčka, jako začarovanej kruh: co by se o tom tak ještě dalo napsat? má se o tom psát pořád dokola? psát se zadrženym dechem?
***
otevíráš oči v letadle, konejšivé přítmí kabiny rozřízneš vytažením okenice. vidíš pod sebou Novou Anglii, její dálnice a lesy. stromy jsou už opadané, podzim bude přecházet v zimu, po horizont se rozlíhá mrtvolná, morbidní hněď nervózní vegetace. tyhle lesy něco pamatují, tyhle lesy vědí, co je čeká. letadlo klesá do zátoky, na runway. cítíš náraz podvozku na beton, ale z okna pozoruješ, že letadlo nepřestalo klesat, ne, noří se dál a dál, hlouběji do zátoky, pod hladinu, zastavuje, až když se dotkne dna. vystupuješ z letadla, není tu žádný světlo, jen modrá tma a němé ryby, kráčíš po dně mrtvýho moře a kolem tebe bloudí slepí duchové po terminálu. poohlížíš se po cestě ven, až jí konečně spatříš. je to ta, která vede přes zemi N..., ta cesta?, cesta sedmdesáti pěti...?
přijel jsi z dovolený zpátky do týhle druhý dovolený, do týhle nekonečný dovolený, do týhle smyčky, jak probudit se ze snu, aby člověk zjistil, že pořád sní. vydáváš se s neveselým úsměvem k hladině, míjí tě letuška a zpoza roušky na tebe blýskne očima, má kolem nich už první vrásky; je krásná. tak ještě jednou, ještě jednou totéž.
aspoň že už jsi poslal pohledy.
Žádné komentáře:
Okomentovat