během promítání se mi začaly romské tváře líbit. zjistil sem, že takhle dlouho jsem se na romskou tvář nikdy v životě nedíval - žádné neznám, žádné nepotkávám, možná že jsem vlastně ani nikdy žádné znát nechtěl.
Cesta ven se vyhýbá strnulému žánru "sociálně kritického realismu" nebo "naturalismu". co k nám mluví především, je zkušenost (jiného). přihlouplé reflexe ve smyslu že "Romové zde nejsou vylíčeni černobíle, jsou totiž i tací, kteří se snaží" nebo že to je "výlet do romské kultury" se míjí s provedením. nejde o různé třídy a skupiny romstva, o typy-synekdochy. jde o různé zkušenosti romství a cikánství, o zkušenost, kterou nemáme a které nerozumíme.
dokumentární vložka s fašounskejma průvodama rozlícené majority napříč severníma čechama, záběr na starou Romku hádající se s vševědoucím a spravedlivě rozhořčeným bílým mládencem. my, tedy celý bílý kinosál, rozumíme situaci bělocha a i když s ním nemusíme souhlasit, jeho slova jsou i našimi slovy. Žaneta a její rodina se ale koukají na úplně jiné zprávy, Romka prý musela vypít alespoň litr vodky aby se šla s náckem hádat, "frajerka". stejný obraz, dvě různé perspektivy.
fragmenty, které ze života Romů sami známe v podobě zaručeně pravdivých karikatur, jakými jsou pořvávání na sídlišti, výhružky úřednici za přepážkou nebo hádka mezi Romy ve frontě, zde lze vidět z druhé strany: jak rostou ze svého kontextu, jak dávají smysl a jak znamenají něco jiného než útok na maloměšťáckou morálku, tváří v tvář které se ony fragmenty teprve stávají pro většinu viditelnými - a bohužel také čitelnými. (Čitelnými špatně, protože podle špatného klíče.)
Různé zkušenosti romství provází různé jazyky - rozmanité podoby češtiny podle odlišných skupin Romů. slangy uzavřených spolků. náboženské blouznění a žbleptání vyndaného Davidova bratra. Anglie jako možnost je uzavřena, protože Žaneta ani David anglicky neumí. romská čeština - pravopisně zcela chybná čeština - internetové korespondence. jak sestupujeme ke zkušenosti starších Romů, mluví se romsky, jíž postavy, na rozdíl od diváků, rozumí bez titulků; jsme u otce doma, vzpomíná se na Slovensko, na komunismus (jehož perspektiva je od perspektivy bílého sálu samozřejmě zase jiná).
zato jazyk bílé většiny je podle mě do cizích jazyků nepřeložitelný a ukazuje, jak film mluví především k naší české zkušenosti. bílá většina mluví oním odporným odosobněným jazykem tiskových mluvčí, textuálním, nepřirozeně spisovným, překorektnělým a přetíženým jazykem, kterým se mezi sebou sami bílí nebaví, ale který zaujímají, když se stávají Institucí. k Romům mluví pouze z druhé strany stolu, přes přepážku, z titulu vyšší funkce, často ale v záběru chybí úplně: jsou jen všudypřítomným hlasem institucionální a neosobní moci, jsou bílým šumem, který romy v jejich životech obklopuje.
Cesta ven začíná panoramatickými záběry industriálního českého města, ale v záběrech chybí horizont: nekocháme se krajinou, hledíme do ulic, na špinavé cesty, na paneláky protkané průmyslovou infrastrukturou, na oprýskané zastávky, na prostor zkušenosti našich hrdinů. velká péče je věnována interiérům: od nevkusu či prefabrikované skromnosti nižších středních tříd přes chudé bydlení Žanetina otce, kde si lze všimnout skříně postavené tak, že z poloviny zakrývá obraz na zdi, až po oprýskané a kolektivní prostory zašlé ubytovny. (okamžitý kontrast s luxusním bydlením Politika, plným designu a - překvapivě - vkusu.) na oslavě stojí na stolech limonády v pet flaškách, limonády, o kterých sami víme, že se v obchodech prodávají za pět korun; limonády a petky s levným vínem. věci, které ve svých životech vídáme, ale které se nás netýkají, protože my si je nekupuje a lidí, kteří se pro ně sehnou, se štítíme.
předměty a interiéry tak netvoří jen balzakovský depozitář, jsou sublimací zkušenosti. věci jsou každodenními předměty našich hrdinů, jsou to předměty, jejichž statusům a funkcím rozumíme, ale které nežijeme. interiéry byly vybaveny konkrétními postavami a promlouvají tak jako horizont jejich možností, jejich vkusu, jejich kupní síly, jejich světa. životní reálie: fabriky s nekvalifikovanou pracovní sílou, zastavárny, vybydlené čtvrti, pro mě nesrozumitelný prostor romské veselky. na diskotéku se nepodíváme, vyhazovač Žanetu nevpustí, její interiér netvoří prostor romské zkušenosti.
Cesta ven představuje nakonec výzvu vpravdě teoretickou, protože pojmenovává a činí pro nás srozumitelné věci, které sami známe a vídáme, ale které přesto nevidíme a neregistrujeme. Neříká nám, jací vlastně Romové jsou, ale ukazuje možné způsoby, jakými je svět pro Romy. Ukazuje nám nás v pohledu druhého.
