Encyclopaedia Americana: Niagara [naɪˈæɡrə]

Pyramidy, velká čínská zeď, eiffelovka a niagára. a mona lisa. to všechno vidět a v klidu umřít. turista přijíždí k niagaře, hltá ji pohledem a celý zaznamenáníhodný moment zaznamenává foťákem.

niagáry se de pohledem nabažit za půl hodiny, ale taky nikdy. je lze se chránit foťákem nebo dalekohledem, tvářit se jakože nic, jakože vlastně o nic nejde, dá se uhýbat pohledem, anebo taky vstoupit pohledem do vody a být uhranutý, padat s vodou až do pekla. kdo s démony nechce obcovat, toho vodopád rychle omrzí, ve skutečnosti je totiž mnohem menší než v televizi, menší a užší a s nepřehledným okolím (jako vždy: absence Události a Pointy - kračíme po zapadlé ulici podél údolí, po zapadlé ulici plné nudných a typických amerických domů, abychom zjistili, že jsme se celou dobu epicky blížili k vodopádu - musíme ale ještě podejít dálniční most vedoucí k hranicím země Otců-zakladatelů a obejít oprýskanou rozhlednu ze 60. let - až u pavilonu suvenýrů mimochodem zjišťujeme, že lepší už vyhlídka nebude). kdepak, niagara je nudná jako celá pozemská příroda a žádnou extázi nepřivodí; nesvítí jako lesy na pandoře a ani superman tudy nelítá. takovou nudu, jakou poskytuje pozemská příroda, je nakonec třeba vylepšit, stimulovat, vydráždit a excitovat, doplnit a ozdobit. proto se tu postaví shopping mall, několik kasín, hotely ve tvaru mrakodrapů (s pavilonem suvenýrů je spojuje stylizovaný můstek přes silnici a lanovka!), zoo, aqua park a mnoho dalších kratochvílí pro antropologicky nestvůrně se chovající kmen turistů. takové prázdno a zklamání, jaké nám vodopád přivodil, může zachránit jen nátěr ještě otřesnější nudy atrakcí a turistických destinací - v noci se vodní stěna nasvětluje, aby byla alespoň tak reálná, jako 3D svítící džungle pandory. nakonec, povrch této země je těhotný kasíny, theme parky a hotely, tobogány a lanovkami, insektárii a biggest retail shopy - stačí jen záminka! třeba protržená plodová voda vodopádu.

cestou k vodopádu povážlivě klesá teplota, nebe se zatahuje mlžným potahem a viditelnost klesá. jak sestupujeme výtahem k patě vodopádu, začíná mrznout, sestupujeme až k zamrzlému jezeru, společně s apatyckými turisty a jako jedni z apatyckých turistů. lhostejných. bez zájmu a s potřebou dráždidel. a atrakcí. a jiných pomůcek,

protože už nic necítíme, nic nás nepřekvapí a neosloví,

nic námi nepohne a neotevře nás,

hledíme do vodního kotouče,

mrzneme na dně tohoto ledového sedla
a z vodní tříště duje vítr,

vítr z této Dvojice vodopádů,

z tý parodie,

z toho výsměchu

hledíme do zamrzlého jezera jako do zrcadla

a slyšíme rej čarodejnic a smích démonů

a když odcházíme od vodopádu, už není jasný den, ale prší, prší, protože jsme zhřešili, protože jsme přišli jakoby nic a jakoby nic odcházíme, od toho démona, ke kterému měli bázeň už indiáni a hrůzou se k tomuto maelstromu, k tomu konci světa ani nepřibližovali a svědky onoho démona raději v noci a potají vraždili a jejich svázané mrtvoly kdesi zapomínali.

Encyclopaedia Americana: Hard working

tak vedle nás zkrachovalo BBQ, neb jeho majitel prý nebyl dost hard working. náš majitel odprodal frenčíz svýho upocenýho fast foodu za 200 tisíc partnerovi, který záhy na to zkrachoval a nyní prosperující pobočku musel bossovi odprodat za mizerných 50 k. prý nebyl dost hard working a snad i bral drogy. kdo totiž neni dost hard working, bere drogy. hard working je jediný způsob, jak být tady na pozemském světě odměněn, hard working je protikladem wellfare-state, který spočívá ve flákání se a v braní drog. hard working je projevem boží přízně ve světě, ve kterém se už nechodí do nebe, ale lítá na maledivy nebo na londýnskou olympijádu.

hard working znamená pracovat dvanáctky a být svolný k přesčasu kdykoliv a kdekoliv. hard working znamená 6 ale i 7 pracovních dní v týdnu po dobu několika let i desetiletí. hard working nás odměňuje zvoněním penízků a úspěchem, společenskou prestiží a luxusem. zapomeň že máš holku nebo rodinu nebo koníčky nebo osobní život, teď budeš tvrdě pracovat a žít pro tadyten náš zkurvenej kiosek, making business, budeš mít ke svý minimum wage nějaký tips, to ti bude odměnou - a hlavně musíš bejt hard working, protože když seš enough hard working, otevřeš si jednoho dne třeba vlastní kiosek a budeš v balíku (a nebo taky budeš tvrdě umejvat nádobí do konce života, jenže to do našeho hard working narativu nepatří). luxus pro každého kdo je hard working, ty ostatní chudáci nebyli dost hard working a tak si jedině zasloužej bídu a náš despekt. my manažeři a právníci sme byli enough hard working, zatimco manuální lůza se fláká a bere drogy a neni enough hard working, jen si dělaj těch svejch šest dvanáctek v tejdnu a to i v těhotenství, ne, tenhleten třídní póvl neni dost hard working jako my, manažeři a právníci a doktoři, co sme tvrdě studovali a teď tvrdě splácíme naše školný a narodili sme se v lepších a bohatejch rodinách, který nebyly imigrantský, ale naopak už tu sou několik generací a proto rozhodně nemaj lepší výchozí podmínky než ta imigrantská dělnická lůza, ne, všeho se dopídili vlastním hard working, jinak to ani být nemůže, protože takový jmění, to si mohli záskat jedině dostatečně tvrdym hard working.

ale tak přece jen chceme tomu světu pomoct a udělat nějakej ten dobrej skutek pro obecnou spravedlnost, tak uspořádáme benefiční raut, kde se 80% peněz prožere a prosvítí a zbytek pude támhle malýmu akimovi na hajzlpapír k cholerickýmu průjmu (+ firemní hrnek; boss ví jak se propagovat!); a nafotíme se u toho v našich gala špercích a hadrech a dáme to do místních plátků, jaká jsme místní hard working smetánka, a přitom tak milosrdná, tak milosrdná že by nám každej měl bejt vděčnej za to jak sme hard working, a proto se všude musíme připomínat: každej sál, každej drn s kytkama, každej pokoj v nemocnici, každej foyer v divadle se musí jmenovat po jednom z nás, mecenášů a donátorů a lidumilů, musíte si bejt pořád vědomý naší milosrdnosti, vy dělnická lůzo, naší milosrdnosti, bez který byste žádnou kulturu ani vzdělání ani zdraví neměli, musíte se nám pořád vděčně klanět a lízat nám z ruky tyhlety drobky jako psi, pořád si bejt vědomý, jak ste nám za všechno vděčný, naší tvrdý práci a našemu milosrdenství.

a tak vyšlem angelinu a její dva prsy do unicef, což je takovej větší večírek pro lidi s těma vůbec nejdražšíma šperkama a nejnarvanějšíma kárama, co se budou ukazovat v africe a v asii a všude kde bylo zemětřesení a kde sou v prdeli, protože asi nejsou enough hard working, a budou si tam adoptovat děti a vozit je do tý naší hard working země zaslíbený penězům a investičním příležitostem, unesco, tadyta kratochvíle pro ty nejvíc hard working a nejvíc za vodou z nás, unicef a podobný charitativní koníčky pro filantropy, který kdyby to mysleli aspoň za nehet vážně, tak by přece museli začít volit socialisty, anebo spíš rovnou komunisty a přestat jezdit arabskou ropou a používat v číně vyrobený výrobky a obchodovat s africkejma nerostnejma surovinama a všelijak jinak přestat těžit z vykořisťování třetího světa, museli by přestat nutit svý zaměstnance k přesčasům a k zapření svýho osobního života a přestat je vydírat hard workingem a ztrátou práce a životního statusu, přestat se k nim chovat jako k otrokům, tyhlety hard working majitelé kiosků a manažeři, který zbohazli na hard working ždímání a znásilňování svejch podřízenejch, který snad ani nemaj volební právo, protože nemaj tolik peněz co oni, naši hard working nadřízení, kterejm sme na každym kroku vděčný za to, že nám uspořádali charitativní koncert, kde se dává zadarmo polívka a zadarmo panák sirupu proti kašli (konec zimy je zrádný!), obdivujeme je jakejch maj peněz a jaký sou to lidunilové, tyhlety nelidové a necitové, co svoje paláce postavili z načich svalů a jejichž SUVčka pohání náš pot.

kde sou teď ty hrdinský užitečný idioti a advokáti kapitalismu, kde seš romane jochu a petře nečasi a miltone friedmane a vy další jim podobný, zkoušeli ste si někdy zbavit se vašeho kulturního a sociálního statusu a jako anonymní imigrantská nula začínat svůj hard working americkej sen tady v tý úžasný zemi otců-zakladatelů? umejvali ste nádobí dost hard? vynášeli ste odpadky dost hard? zapoměli ste na vaší rodinu dost hard? a jak je možný že ste pořád ty stejný nuly jako když ste sem přišli, akorátže starý, plný zášti a servilního vděku k vašim pánům za každej drobek co jim upadne od stolu? že by se ta vaše pohádka o tvrdý práci někde pokazila?

Encyclopaedia Americana: Přitakání

a v tadytom nivelizovaném americkém městě, placatém městě nekonečných pravoúhlých ulic, v této dekontextualizované městské poušti, v kultuře, jež všech kontextů zbavuje, ve městě, jež roste na povrchu planety bez toho, aby zapouštělo kořeny, tak tedy má takové město a taková kultura vůbec nějaké tradice nebo pevné body?

vybavuju si slováka a českýho fašouna Romana Jocha - poturčence horšího Turka - jak svou norimberskou dikcí a se slzou v oku píše rozechvělým hlasem do Lidově-demokratických Novin o Otcích Zakladatelích a Ústavě a její svatosvaté Liteře a pokračuje dobrácky o světcích papuánského kultu jménem konzervatismus a o tom v jakém poměru si míchali gin-tonic a jak to vypovídá o jejich lidskosti (náš soused Klaus se tak pečlivě staral o kaktusy - kdo by do něj řekl že pracuje v koncentráku!) - jako kdyby šlo o nějaké americké dějiny nebo co, jako kdyby v tadytěch epizodách byla fyzikální pravda místní tajgy a prapůvod místních dálničních uzlů.

ale stejně jako polynéský kult konzervatismu se svými oděvy, rituály a nápoji - které by ostatně mohly být i jiné, ale to neznamená že se pro ně dotyční nepřestanou vraždit - , tak i těch posledních a jediných 300 let amerických dějin není než arbitrární epizodou na povrchu tajgy a prérií, rakovinným a zbytnělým výběžkem zatoulaných evropských dějin, svévolnou epizodou, potrhlou kapitolou místního půlmiliardového Charentonu. epizodou, která by mohla být i jiná, třeba kdyby sem tenkrát z evropy vyhnaly jiný sektáře a né ty cvoky na Mayfloweru.

dějin a kontextu se amerika dobrovolně vzdala vyvražděním indiánů, s tragickým pádem posledního Mohykána se rozpadá i kontext a zůstává poušť, znaková prázdnota, mělká písčitá půda, kde se nedaří stromům, ale jen polétavým travinám a keříkům. každý pokus o nalezení kontextu, Středu a Smyslu končí fraškou a dalším rakovinným výběžkem, další svévolnou epizodou a další sektářskou slepou uličkou.

a není to tak, že si američani nestihli dějiny vytvořit, že sou stále mladí. je to jejich dobrovolný úděl a bič: když se s evropanama podivujem struktuře místních měst, dostáváme jako nejčastější odpověď, že americká města jsou mladá, že si nestihla vytvořit spleť ulic jako prastará města evropská. jenže to je liché uvažování: ten nevelký prostor, do kterého se stihla evropská města do konce 17. stol. roztáhnout a ze kterého nyní už mnoho nezbýva, dnes určuje maximálně nejužší městská centra. nynější tvář dostala evropská města především v posledních 200 letech, tedy v době, ve které expandovala i města americká. jenže evropská města se i přes masivní nivelizaci pořád vinou kolem říčních břehů, pořád padají a stoupají s kopci a údolími. tuhle šanci dostala i města americká: montréalský starý přístav má točité ulice opisující řeku Sv. Vavřince. Opodál stojící downtown už má šachovnicový půdorys. V Torontu tekl jistý Garrison Creek, který hloubil od severu k jihu nevelké údolíčko napříč městem. Vedlo přes něj i několik můstků - nicméně potok byl sveden do kanalizační šachty a údolí zasypáno zeminou vytěženou při stavbě metra v 60. letech. ulice, kterou most nesl, vede parkem dodnes, dokonce na tom samém mostě, ale jeho konstrukce je pohřbená v zemi. místní američané se tak dobrovolně rozhodli zapomenout na reliéf krajiny a srovnat celou zem do plochy, jež nebude klást překážky ortogonálnímu rámci, rámci, jež dává nekonečné možnosti a jež nedává - na rozdíl od sebemenší strouhy - žádná východiska a nenabízí žádně řešení.

a tak se tu stavějí domy, jaké se tu stavějí. domy, jež na sebe nenavazují zdmi a světlíky, ale kladou se vedle sebe. mezi domy zůstávají šachty a uličky nejasného statusu, věci se nespojují, vše je neustále rozpojitelné a nahraditelné. všechno se staví z tvárnic a papundeklu a umakartu a neomítnutých cihel a levného betonu a padá s prvním zemětřesením nebo tornádem nebo developerským záměrem. řady westernových domků, na které vrhají stín desítky pater bytovek, vypadají jako z papíru. v přízemích mají obchody nebo restaurace, které nesou názvy jako Frank´s, Timothy´s a Ed´s, názvy svých otců-zakladatelů, názvy toužící po tradici, historii a dějinách, a proto pevně vyrytých do kovových a plastikových návěštidel, do návěštidel, která budou s příštím zvratem ekonomického cyklu odstraněna, odstraněna nebo nahrazena jménem někoho jiného. Vincent´s, est. 2005 : přáli bychom si tu nějaké dějiny, nějakou tradici, nějaké pevné a spolehlivé body, jenže to v poměrech místního kapitalismu, který je ale jenom jednou z forem celkové neutuchající dekontextualizace, není možné. a tak tradiční stánek nebo restaurace končí po dlouhých padesáti letech a nahrazuje je jiná restaurace nebo bar, které tu chtějí vydržet tak dlouho, jak jen to bude možné, a proto vyvěšují nová plastiková návěštidla, vybavují interiér jinými nahraditelnými materiály a jinými ornamenty, protože dál než za ornament se v těchto papírových domech bez základů jít nedá, usazuje se zde nový majitel, chce zde založit nové tradice, nové zvyky, získat si své stálé zákazníky, dostat se do místního slangu (let´s go to Ed´s), stát se součástí životů těchto lidí a učinit je součástí života svého. a tito lidé-zákazníci sem začnou chodit a oblíbí si to místo, chodí si sem odpočinout i slavit významné chvíle svých životů, sem, do těchto papundeklových rekvizit z papíru, mezi tato plastiková návěštidla, do tohoto fastfoodového interiéru, který zde nemá žádné opodstatnění, ne, je zcela přespočetný, nahodilý a zbytný, nemá důvod ani příčinu, nemá vysvětlení, nezbývá než mu mocně přitakat: ano: toto je místo mého života, zde, v těchto překližkových interiérech, založených r. 2005, budu slavit významné chvíle svého života, budu se s nimi identifikovat a nacházet v nich svůj život, učiním z nich zrcadlo sama sebe, a to i přes to, že tu není Bůh ani Král, ale ani Důvod ani žádný jiný Smysl, ne, přitakávám tomuto místu protože musím, protože nic pevnějšího tu stejně nenajdu, protože celý svůj život strávím ve filmových kulisách a fastfoodových interiérech a v domech s přenositelnou hypotékou a v autech na leasing a v pravoúhlé mřížce, která nemá střed ani počátek, nemá kontext, ale je všudypřítomná a paralyzující.