umím spíše delší texty. v literatuře mám ambice, přestože literatura mojí ambicí není. nechybí mi nápady a střádám podklady, provedl jsem i nějakou tu předběžnou archivní činnost. mám rozepsaný osnovy, mám ale taky spoustu lepších věcí na práci - třeba nicnedělání. takže se omezím jen na cestovatelský fragment (povídku o Paříži ale jednoho dne napíšu):
ano, strávil jsem jeden jediný den v Paříži.
závan minulosti, především mojí minulosti, a vzpomínek města na mě. metrem už bych se neorientoval, zato ulicemi nebloudím. ale pěkně popořadě.
*
cesta vlakovou linkou, cesta suburbiemi z letiště, cesta s černochy, Íránci a Araby, běloši se přidávají až blíže k první tarifní zóně, až směrem k administrativní Paříži. odcizené suburbie plné odcizených lidí mluvících jazykem, který není jejich, lidí, kteří jazyk svých rodiču beztak neovládají. odcizené suburbie plné městysů a vesnic, jež se ještě nevzpamatovaly z toho, že už jsou jen ulicemi nového gigantického světa. tahle vysoká voda už neklesne. suburbie, které jsou živnou půdou násilí, fašismu a terorismu - jejich kořenům rozumím, nedokážu nikomu nic vyčítat.
*
nacházení známých ulic a známých rituálů (zase to čištění kanálů, lodičky v lucemburských zahradách), krátký a rozpačitý rozhovor, důvod mé návštěvy, a snaha zabití dalších 16ti hodin dělících mě do odletu. paměť na pachy. místa, ve kterých bylo zanecháno tolik stop, že už se v nich žádné další neotisknou, ba naopak, stopy už zůstávají jenom v nás. jiná fyziognomie lidí, jiné tváře, jiné oblečení. nebudem chodit kolem horký kaše, kulatý a dorotkovský obličeje slovanských selek s vysokým čelem a poslední moskevskou módou řízlou tím, jak si světovost představují regionální celebrity, všeho tohohle jsme zde ušetřeni. dokonce i ty hipsteři tu sou tak nějak stylovější, zůstává jim cosi z klasicistní proporčnosti, elegance - a hlavně jich tu není tolik. město mě poprvé v životě neděsí, naopak se mi jeho bombastická strohost začíná líbit.
*
pořizuju si dosud nepřeloženýho Ricoeura a trojdílný dějiny moderního urbanismu; díky muzejní noci můžu v centru pana pompidůa čekat až na půlnoční vlak - mimochodem se seznámím s kritickym zhodnocením umění od osmdesátek podnes: prý bylo/je angažovaný a aktivistický, staví se po bok historikům. jak ironický verdikt nad uměním toho období, které mělo být koncem dějin! objevuju libanonský konceptualizmus a videoart, čínskej videoart, vietnamskej videoart.. a zjišťuju, že třetí svět má svou vlastní důsledně vedenou, dlouho promýšlenou a velmi současnou uměleckou diskuzi. a že tito Arabové, Číňani a Vietnamci vlastně myslí a cítí úplně stejně jako my, dokonce stejně jemnými, rafinovanými a sofistikovanými prostředky. jejich díla neustále tematizují násilí a války. jedná se o války, jež jsou vedeny našimi jmény, a o násilí, se kterým se našimi jmény uzavírají výhodné obchody. a je děsivé, že toto násilí a tyto války představují každodennost oněch jemných myslí, jež se nám tak podobají. a je ještě děsivější, že jejich každodennost je v naší každodennosti pouhou mediální rétorikou (- neboť oni jsou pro nás stejně třetím světem, barbary a otroky). rétorikou, která vůbec není nevinná: nejde o to, že by nám podsouvala nějaké spiknutí (to je názor paranoiků) nebo v druhém plánu ideologii (to si zase myslí marxisti), ale vůbec způsob uvažování o světě: způsob ryze verbální, formou narativních legend, vzdáleného a upadlého potomka epických vyprávění o vznešených událostech. a i zprávy musí podávat vznešené obsahy, ovšem ne v tom smyslu, že utrpení obyčejného člověka se do zpráv nedostane, ale naopak: utrpení obyčejného člověka je tak estetizováno, činěno tak vznešeným, že už mu přestáváme rozumět jakožto utrpení. jedná se o Událost a tu lze z komentátorského křesla dávat do geopolitických, ekonomických a jiných velkolepých a zajisté ctihodných souvislostí. neutralita západních zpráv tváří v tvář tomuto násilí je nevídaným civilizačním imperialismem. Ourslerovy záběry dolního Manhattanu po oné tragické události nezaznamenávají šibíkovský kýč ruin mrakodrapů, utrpení přeživších a vyčerpání hasičů - tohle všechno jsme viděli ve zprávách -; naopak si všímá čumilů a nekonečných davů lidí s foťáky - turistů i američanů; zachycuje záplavu náboženských potřeštěnců s letáky plnými spásy; zaznamenává dovedné drobné kapitalisty, baťa-many, kteří se chopili poptávky a namísto klíčenek se sochou svobody začali prodávat v pietních černých oblecích manžety a brože s motivem stars and stripes. sleduji dokument o vyklizených ulicích a zavřených obchodech, o pachtění, rutině, námaze pořádkových složek, o hmyzím proplétání se pod ruinami Tragické Události, o neodbytném a plíživém navracení života do míst sopečné erupce, o znovuosidlování zpustošených míst.
- tedy takové a jiné podněty mi Paříž za nekolik hodin nabídla.
to uvádím jen pro ilustraci, aby byl patrný rozdíl vůči městu, jehož světovost se měří počtem runwayů a kde má umělecká a kritická diskuze hloubku večerních zpráv.
