Panteon dobrého lidu Čechů

...a abych nezapomněl, příteli, v této rukověti uvést i nějaké příklady, bys zorientovati se lépe v tom národě dokázal, jeho návykům přivykl, místní proti sobě nepopudil a své žití tam si nikterak neznepříjemnil, přikládám i tento výčet božstev a daimonů národa Čechů, jež ti snad dobře poslouží a tvé nesnadné cesty osvětlí.

+ + +

+ + +

Božstva dobrého národa Čechů snesly jako Prométheus tomuto lidu vědy a uměny a jako Mojžíš na hoře mu ukázaly cestu dobrého žití; leč na rozdíl od těchto héróů božstva Čechů nenechávají svůj prostý a dobrý lid tápat ve tmách a kdykoliv je třeba, zjeví se znovu a cesty Čechův bezbranných zavčas usměrňují. Tak se nestane, že by prostý Čech v nějakém okamžiku života svého snad musel bloudit a trápit se a hlavu si lámati, že by se ztratil a cestu správnou musel sám hledati. Příslušník národa Čechů se vždy zavčas obrátí na příslušné božstvo a to mu už cestu temnou roklí světa proklestí.

Běžný Čech tak, nevěda si rady, ví, že ve věcech kosmogonických na Grygara se stačí obrátit, ve věcech axiologických a životní cesty potom na Halíka; že ztělesněním slušných mravů je Marek Eben a jeho prorokem Ladislav Špaček; že autoritou ve věcech rituálu krmě jest Zdeněk Pohlreich, od jehož učení byť jen o píď neradno se odchylovati, aby hanba na tobě neulpěla, a jehož jménem při vstupu do pohostinství zaklínati se je třeba a růženec jeho pouček při každé příležitosti přeříkavati též.

Prostý Čech ví, že králové a vládci příliš rychle přicházejí a odcházejí a že není radno byť jen myšlenkou s koloběhem říší se zaplétat, proto ho zavčas Karel Janeček se světem usmíří, Tomáš Sedláček ekonomický cyklus eónů zpřehlední a věrní poslové Drtinová s Veselovským labyrint světa projasní; a je-li zde třeba nové krve, tu Dominik Feri jak Prométheus své ledví pokaždé všanc dá; a pokud oudy jejich rozbolí, potom přizvati Jana Pirka stačí, který démona amuletem příslušným zažene (tak alespoň Čechové věří).

Dobrý Čech konečně ví, že ve věcech vyorání brázdy města a položení prahu domova k bohu efemérnosti Gebrianovi pokaždé se třeba obrátit a že modlitby jemu směřované k jeho uchu posel jeho Vladimír 518, jinak národně zasloužilý akad. daimon hip-hopu, zanese; že jediným právoplatným a božským hudcem jest Šporcl zatímco jedinou právoplatnou divou Magdalena Kožená; kdežto svatý Velčovský inkarnací designu jest; že v chrámu múz nejvýše trůní Pygmalion David Černý, jehož sochy ožívají a hýbou se!; a že démona vodního ze světa sprovodí jedině sv. Jakub Vágner.

A v časech největší ouzkosti potom uvážlivý Čech svěří svůj osud královi celého panteonu, bohovi země a kamení, samotnému Václavu Cílkovi, jenž slovem svým mysticko-poetickým světu dal zroditi se.

Takto národ dobrých Čechů v každé životní nesnázi ví, na kterou ze zázračných bytostí obrátit se má, čímž mysli své uleví a ke své poctivé, drobné práci vrátit se opět může. Blažený národ Čechův!

 + + +

Paradise Lost, Phrenology Revised

 

objeveno v Muzeu člověka, za 72e. Až si tohle koupim, všechny si vás přečtu. všechny!

A portrait of a life in college

k umytí nádobí ležícího v umyvadle mě motivovalo především to, že jsem se do něj nutně potřeboval vychcat.

brazilec, navzdory své distingovanosti a svému původu ve vyšších třídách, je stále tím živočišným jihoameričanem. máme to rozložené v tandemu: on nás seznamuje s cizíma lidma, já umím anglicky pro případ, že holky nemluvěj francouzsky - a pro případ, že to sou sexy arabky, dokážu díky český abecedě a tomu, že je v ní písmeno "h", vyslovit jejich jména (I´m Rahma - yeah, you can actually say it!) - nekonečný námět k pohihňávání, seznamování se a k do nekonečna se opakujícímu porovnávání jazyků, kterými mluvíme; nás dva to samozřejmě vždycky mimořádně zajímá! 

(začínáme být jako dvojčata: oba narozeni v září - já nicméně v poslední letní den, on, vzhledem k tomu, že se narodil na jižní polokouli, narozen v zimě. na otázku "co studujete?" jsme si nascvičili: já historii vědy, on vědu historie. portugalská výslovnost mi prý jde. jsme ateisti a nesnášíme víru!)

ta, o níž jsem si myslel, že je američankou, je ve skutečnosti jihoafričankou. dokazuje mi to plynnou afrikaans. jenom si tady udělá art trading, aby byla v cashi a mohla střílet africký sošky číňanům - ty sou z toho prej úplně hotový! - a pak si udělá svůj doktorát. - jakejže? - reprezentace hysterie a šílenství. - that´s so cool! didi-hubermana znáš? - si děláš prdel? to je základ. vyprávím jí o videoartu co sem viděl v centre pompidou, o koláži roztrhaných a neumělými plastickými operacemi vyspravených obličejů vojáků z první světové války, doprovázené fotkami afrických fetišistických masek. vypadá potěšeně a zaujatě, zve nás, ať si přisedneme na zahrádku. nakonec se nepřidáme.

(on mi vyprávěl, jak byl dnes v musee d´orsay podívat se na expozici o primitivním hraném pornu - o protopornu - prý z roku 1910! ptám se ho jestli mu u toho stál a hrubě se smějeme. říkám si, proč se o takovýhle věcech, o výstavách, o ambicích, o světě, nedá bavit i v praze.)

vulgární a zcela přízemní hovory o ženách - ne ve smyslu cos komu kde kam dělal, ale naopak, co u koho jak bereš. je z jižní ameriky, vyspal by se s jakoukoliv, byť i sebeškaredější blondýnou - přitom je tím kultivovaným exotickým Nessimem Hosnanim, kterého jsem doufal jednoho dne potkat mezi araby, afričany nebo asiaty. nakonec ho ale potkávám v tomto mladém vědcovi z jezuitské země, z tohoto utopického barokního státu založeného v džungli, jehož hlavní město se v šedesátých letech dotýkalo hvězd. tváří v tvář blondýnám ho ale opanovává darwinistická říčnost.

každý týden mi podá zprávu o nějaké nové dívce. indky prej dávaj. rozpačitě se dívám stranou a piju pivo za 150,- dvojnásobným tempem. jsem, jak je to trapné, jak by to ale taky mohlo být jinak!, pořád tím zasmušilým středoevropanem.

(v oranžérii jsem druhdy viděl výstavu raných evropských fotografek. z 19. století. přestože byly odsouzeny k domácím pracem, tj. k focení dalších žen, portrétů, rodinných portrétů, krajinek, zátiší atp., dokázaly si v baldachýnovém přítmí této intimní říše vytvořit celý snový svět. jeden portrét byl pro mě učiněnou époché. byla na něm jistá anglická dáma ostrých rysů, s orlím nosem a vystouplými lícemi, velice štíhlá a majestátní, zabraná pouze ve své bystě a v kompozici, jež obraz zřetelně dělila na dvě nesmiřitelné části, světlou a tmavou. záběr byl učiněný z profilu, fotka byla vzhledem k dobovým možnostem v odstínech hnědé. podle popisku jsem měl hledět na portrét puritánské zásadovosti; na samotnou sílu charakteru té ženy. podíval jsem se na fotku ještě jednou a bezděčně pokynul hlavou (to se mi poslední dobou stává často, když obraz rozluštím - až budu dědek, tuhle vlastnost na mě bude někdo nesnášet). upjatost, striktnost a odměřenost podané jako pozitivní a překvapivě svěží, beztížné hodnoty. v éře, kdy nás přepadá deprese z toho, že nejsme dost asertivní a rozjaření, na mě taková perspektiva zapůsobila jako facka, po jejímž úderu tvář zároveň hřeje a šimrá.)

hledím stranou a přemýšlím nad svým odrazem, jež jsem právě zahlédl v brazilcově mladé a pohledné tváři, nad vybledlým odrazem oné anglické dámy. rozplynul se ještě dřív, než jsem si ho stihl všimnout. nejsem zcela rozhodnut, jestli je i mým odrazem.

"pane vrchní, přineste nám ještě chleba!"
"ten je ale jen pro lidi co si dávaj jídlo, pane"
"ale no tak!"

když dojíme chleba, přinesou nám z obezřetnosti raději ještě nachos. výhoda jeho jižanství spočívá i v jeho mimořádné neomalenosti. z té se dá hodně těžit!
"tyvole, aspoň na ty číšníky neluskej!"

S Italem v kuchyni

nevím co ho k nám na patro zavlálo, ale dneska jsme nad sporáky ve společné kuchyni mlčky vařili já a ten Ital. všiml jsem si ho už dřív - nevšimnout si ho nedalo. je pohledný a má pěstěné, dobře udržované kaštanové dready. mluví skvěle francouzsky a bohužel to není jen tím, že jeho rodilý jazyk je románský - zaslechl jsem ho totiž mluvit i dobrou angličtinou. jindy jsem ho viděl v areálu kampusu, jak hraje s kumpány fotbal. mým jediným sportem tady je facebook.

chtěl jsem si zrovna odskočit z kuchyně a střetli jsme se ve dveřích, ze slušnosti jsme čekali, než ten druhý projde jako první. vybídl mě slovy "tak jdi", zatímco já jako vždy při zdravení a loučení zazmatkoval a odpověděl jsem "tady máš" (v originále to jako takovej průser nezní: "vas-y" a "voilá"). nakonec prošel první on.

 

na uvítacím večírku s úspěchem bavil hlouček tří nejhezčích holek, dokonce i tu netýkavou a pěknou ukrajinskou blondýnu.

vařil jsem v teplácích, rozervaném tričku a papučích. on přišel v kotníkových kožených botách, takových, po jakých jsem se tu v obchodech marně sháněl! a měl brýle. normálně brýle nenosí, takže si musí každé ráno dávat práci s čočkama, kdežto ty moje odpočívaj v láku od doby mého příjezdu a po městě chodím rezignovaně v brýlích.

zatímco já jsem se snažil polívkovou lžící na pánvi otáčet čtvrt kila nakrájených brambor, abych zplodil pomfrity, on na pánvi nechal vadnou čerstvý špenát a vedle na své zpracování čekala propraná cizrna. na olejovém oleji jsme smažili oba. ten můj byl skoro prázdný, z lidlu a v pet lahvi. toho jeho také zbývalo jenom na dně, ale v originální skleněné lahvi.

umyl jsem po sobě nádobí, popřál mu dobrou chuť (jeho odpovědi jsem nerozuměl, určitě to bylo něco trefného!) a odebral se spást svojí porci do pokoje. protože za krátký čas odjíždím, předsevzal jsem si s touto večeří dojíst pixlu majonézy až do dna.

I like to move it move it

Párty za moc nestála, ani sem si nezašukal.

(hra o jednom dějství. text je rytmizován tím jak chodim chcát do umyvadla, neb koedukovanej hajzl je na chodbě a já mám na sobě jenom spoďáry. a sem línej jak veš.)

Svízel pořadatele: anglo-francouzská kolej; na párty dorazilo zoufalých 150 lidí. zoufám si ale i já, a to z promarněnýho mládí: kdybych nevyrůstal ve střední intelektuální třídě zastydlýho národa, kde se cení lhostejnost, držení huby a ignorance, ale i nesmělost, skromnost a další vlastnosti, který můžou bejt za jinejch okolností celkem sympatický; no tak bych chodil víkend co víkend s kemarádama na diskošky, tancoval s kamarádkama erotický tance bez sexuálního podtextu, do dvaceti pěti let měl dvacet pět sexuálních partnerů/ek a pak se spokojeně oženit do italskýho manželství. tenhle potenciál jsem ale spatřil až na prahu třicítky.
(jenže: to by taky český diskošky musely hrát raggeaton, africký/jihoamerický/jižanský disko atp. na didžinách kde se 25 let dokola točí michal david s michaelem jacksonem žádnou vášnivou nebo opravdovou lásku zažehnout nejde. lze tam zažehnout jen českou lásku: lásku srdečného smíchu, smíchu lidového, čapkovského, takového, který z plna hrdla nenávidí cizince a uprchlíky, smíchu lidového, paranoidního a nesnášenlivého. smíchu zubožených a ponížených - takový smích je zdravý! ne smích destruktivní a ironický, ne, s tím by čapek nesouhlasil. východoevropský dízy: panoptikum přetvařování, defilé křeče. danse macabre)
na křepčící mládež hledím ze vzdálenosti deseti let a zoufám si: proč jen sem byl takovym zoufalym stydlínem, život moh být jinde...

hudba je příšerná a ani x piv to nezlomí: next level generation disko jsou přiblblý naivní hloupoučký kýčový bezduchý veselý africký a jihoamerický rytmy - tancujeme pod sluncem a - a toť vše, veselá hudba, ze který na člověka leze deprese.

nad druhou ranní nás párty omrzela, tancovat jen v mládencích je homo, kamarádky se nedostavily, mizíme. jsme šokováni: z americký koleje naproti řvou beaty, až se otřásaj zdi ctihodných meziválečných domů. nahlížím suterénním okenm dovnitř: narváno. jede se deep bass dancecore - ba ne, nic takovýho neexistuje, ale nevim jak jinak popsat hudbu založenou na samplování kytarovejch riffů, kde se místo veselejch optimistickejch imbecilních popěvků regulerně řve a která je celá přehlušovaná subwooferama. a přitom je to skvěle taneční. cestou na ubikaci zamyšleně (jak jinak - středoevropský melancholik!) obcházím americkou kolej. s odporem překračuju vyčerpaný potůček chcanek. očima postupně mířím ke zdroji. u plotu, na dohled od vstupu do americké koleje, stojí pohledný mládenec ve velmi vkusné kombinaci letošní konfekce. oběma rukama se věnuje svému smartphonu. pramen potoka. z kalhot mu visí v klidovém stavu alespoň patnácticentimetrový, perfektně depilovaný lofas. mládenec se plně věnuje smartphonu, stojí nedaleko nemalého hloučku před vchodem do americké koleje a z kalhot mu kouká velký péro. jsem ohromen! hlouček před vchodem do americké koleje mluví převážně francouzsky. lidé jsou zde lépe a dráže oblečeni než na na přeci jen dost internacionální párty koleje anglo-francouszké.
američani. maj to na háku.
jdu domů psát tuto reportáž z norska od karla čapka.

Dnes v novinách

Rodiny jsou v názorech zajedno, ukázal průzkum. Uprchlíků je tu moc, tvrdí

doprovozeno touto ilustrační fotkou:

Většina lidí si přitom myslí, že přistěhovalců u nás žije příliš. “Zhruba polovina respondentů s výrokem zcela nebo spíše souhlasila."

Nečekané prozření

řezníka alias martina pohla nesnášim za tu jeho štvavou náckovskou piesničku obzvlášť. taky mě patřičně nasralo, že byl tenhle primitivní rasistickej idiot, kterej neohrabaný vrstvení nadávek vydává za humor (a přitom se s vulgaritou dá nakládat tak hravě a zábavně - viz moje blogy!) a banální cynismus za revoltu, pozvanej do div-ne-veřejnoprávního debatně-monologickýho pořadu na téma "židokřesťanská západní civilizace v ohrožení", do drtinová-veselovský-tele-vi-ze.

po chvíli zápasení s komentářema na facebooku jsem si nakonec přišel jako autista.

řezníkovo "konečný řešení" vypadá vedle náckovskýho ortelu, nacisty konvičky, nacisty zemana, nacistický národní bezpečnostní politiky vůči běžencům, nacistickýho veřejnýho mínění a nacistickejch útoků na mešitu v brně a muslimy a holky v šátcích na ulicích jako dětská hra.

přitom si moc dobře vzpomínám, jak mě ta rasistická prasečina do ruda rozběsňovala a jak sem investoval nemálo energie, abych lidi přesvědčil o její nepatřičnosti. no a neska by se takováhle čuňárna vlastně mohla v záplavě hnusu klidně ztratit.

---intermezzo---

petra hůlová a její namyšlený levicový intelektuálové, který se posmívaj rasistům a náckům a neberou vážně jejich strach. strach - to je věru rovnocenný argument, dobrý den, pane strach, řekněte nám co si myslíte a my se podle toho tedy zařídíme, vyjdeme vám vstříc, abyste se snad necítil dotčen. bojíte se muslimů? židů? cikánů? slávistů? nebojte, podle paní provozní z krymské, která se v argumentech sama utíká k tisíckrát vyvráceným lžím, se s vámi máme s vážnou tváří bavit - abychom se snad nedotkli vašeho delikátního jemnocitu. petra hůlová, spisovatelka, znalkyně lidské duše, která si mnohokrát dlouho do rána nad vybraným dekafeinovým fair-trade kávičkou nebo nad nějakou jinou sračkou co v krymský čepujou vyváženě, objektivně a bez předsudků - a na úrovni - povídala s pořvávajícíma náckama, s jejich pěstma a kopancema, s jejich zvířecí tupostí a bestiální omezeností, s jejich démonama, s jejich obzorem světa, který si nezadá s nejprimitivnějším strachem polekaného pračlověka, který cítí příchod zimy a ví, že jediná strava v okolí je jeho družka a jejich děti. ano, petro hůlová, už nikdy se nebudu smát ničímu strachu, na památku všech mejch zkopanejch kamarádů pankáču a anarchistů, na památku upálenejch cikánů, na památku židů, který práskali a oznamovali zcela obyčejní a vystrašení občané československa, žádný náckové; na památku sudeťáků postřílenejch na masaryčce při divokym odsunu - také bohabojnými a vystrašenými obyčejnými lidmi, těmito dobrými čechy.

---konec intermezza---

- ne, neustoupím ze svých pozic a nebudu vděčnej za menšího nácka za to, že neni větším náckem. můj cit pro to, co už je nepatřičný, zůstává stejně ostrej, v bažinách nacistickýho dneška neotupuje. budu - alespoň sám pro sebe - mít stále stejně přísný očekávání a nároky.

ovšem zjištění toho, že s tím, jak se kolem mě začíná rozprostírat temnota, přestávám zřetelně vnímat stíny, mě zděsila. je to opravdu, opravdu zlé.

//// jubilejní stý příspěvek, jak hořké zjištění.

Mariánský sloup // do ádvojky raděj ani nezašlu

Úplně náhodou jsem narazil na diskuzní vlákno (Pražské vycházky), kde architekti i náhodní kolemjdoucí naprosto samozřejmě akceptovali, že mariánský sloup by se měl na Staroměstské náměstí vrátit. Do diskuze se jim podařilo zapojit i Stropnického ml., jehož odpor proti opětovné instalaci si vykládali jako nesmyslný historický revizionismus, nebo rovnou jako anarchické levičáctví. Stropnický ml. se brání i návratu pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí. Vlastně jsem z toho, jak nekriticky většina lidí k vztyčování padlých monumentů přistupuje, docela dost překvapený. Sloup prý dostane šanci snad až tak za 50 let, uzavřel kdosi diskuzi, až se z lidí vymyje nános komunistického dějepisu.

A přesně o to tady jde - o anamnézu.

Stropnický ml. sám nevede argument šťastně - sloup nemá být vztyčen, protože symbolizuje porobu třicetileté války. Jeho opětovná instalace by prý byla asi tak stejně smysluplná, jako kdyby Francouzi postavili pomník vídeňskému kongresu. Taková argumentace je vodou na mlýn těm, podle kterých je snaha zabránit návratu sloupu doznívajícím reliktem komunistického výkladu dějin. Argumentovat dnes tři sta lety temna je vážně anachronismem. A navíc, jako by nás události takto zasutých dějin ještě mohly bolet - to by se stejně Angličani mohli vztekat kvůli ztrátě Akvitánie za stoleté války a na truc nepít bordeaux. Tady by diskuze mohla skončit. Jenže ti, kdo se posmívají komunistickému výkladu dějin, zapomínají, kde k němu komunisti přišli.

Jednak Temno nenapsal Gottwlad ani Husák, ale Alois Jirásek, narozený roku 1851 a zesnulý roku 1930. Temno je ryze obrozeneckou interpretací baroka. Do komunistických osnov dostal národovecké vize 19. století až první poúnorový ministr školství, Zdeněk Nejedlý - podle vkusu poslední mohykán anebo Hamlet českého obrození. Mariánský sloup nezbourali komunisti, ale žižkovští hejsci v atmosféře triumfu obrozenecké myšlenky. A právě sem by se měla diskuze soustředit - nikoliv na moment vztyčení sloupu, ale na moment jeho stržení.

Ať už si o obrození myslíme cokoliv - Macura nás naučil dívat se na něj se skepsí - konec první světové války je momentem vítezství české, resp. československé emancipace, ale také vítězstvím republikánství a sekularizmu nad monarchickým zřízením v kvazikonkordátu s katolickou církví. Zbořením mariánského sloupu dosáhly právě tyto síly zadostiučinění. A nejen tím, ale i demontáží pomníku Radeckého, důstojníka ve službách konzervativních a restauračních sil, sil popírajících odkaz francouzské revoluce, tj. demokracii; důstojníka, který pomáhal zadupávat probouzející se italskou emancipaci. S odstupem sta let už to nemusí být tak zřetelné, ale Rakouské císařství, potažmo Rakousko-Uhersko bylo i neoabsolutistickou monarchií, jejíž menšiny - tj. právě Češi - zůstávaly přes pozvolné otevírání Říšské rady nedostatečně politicky zastoupeny, pokud už nebyly rovnou ignorovány nebo krvavě potlačovány (1848). Bylo monarchií, kde přežívaly feudální rudimenty v podobě privilegované aristokracie - privilegované, protože politicky naopak až příliš silně zastoupené. Monarchií s jednou z nejstarších tajných policií na světě, soustátím, které podle potřeby internovalo, zatýkalo, vyhošťovalo nebo popravovalo své nejzarytější odpůrce. A taky bylo dalším z impérií té doby, jež cynicky a zištně zasahovalo do záležitostí ostatních zemí, nehledě na jejich mrtvé. Bylo impériem, jež stálo celou první světovou válku po boku prušáckého militarizmu v paktu, proti kterému bojovali i adorovaní českoslovenští legionáři. A zároveň bylo spojencem Osmanské říše v době, kdy prováděla genocidu 1,5 milionu Arménů, o čemž Rakousko-Uhersko prokazatelně vědělo - mělo zde ostatně své vojenské pozorovatele - ale proti čemuž nijak nevystoupilo. A nakonec, Rakousko-Uhersko bylo poraženým první světové války, zatímco Československo, jež i symbolickým bouráním monumentů utlo kontinuitu s tímto politickým útvarem, patřilo mezi vítěze.

Navrátit mariánský sloup a sochu Radeckého na jejich původní místa znamená přejít mlčením všechny motivace, které stály u jejich stržení. Čím se vlastně odůvodňuje jejich návrat? Nejčastěji se ozývají argumenty zahalené do architektonického hávu: Staroměstskému náměstí se prý navrátí jeho vertikála, genius loci, atp. Já si myslím, že hlavní motivací je pouhá nostalgie. Rakousko-Uhersko si dnes lze spojovat především s materiálními památkami, které nám zde zanechalo; můžeme se rozplývat nad kýčovými reprezentacemi pomalého tempa života ve starém mocnářství, můžeme si stýskat nad étosem fin de siécle... A hlavně, navzdory všem nepěkným věcem, které se snad v té době mohly dít, to, co přišlo potom, bylo přeci mnohem, mnohem horší. Já sám bych byl tím posledním, kdo by to popíral. Havlíčkova brixenská ozdravovna nebyla uranovým dolem ani gulagem, rakousko-uherská tajná policie se nedá srovnávat ani s Stb, natož s gestapem, zastupitelské principy Říšské rady byly ve srovnáním s vládou jedné strany učiněnou demokracií.

Nostalgický návrat kamsi k roku 1900, kdy věci nebyly zdaleka perfektní, ale pořád ještě nebyly hrůzostrašné, je v tomto ohledu pochopitelný. Jenže tento kýč nostalgie je právě něco, co v sobě musíme potlačit. Stejně jako se nelze vrátit do matčina lůna, nemůžeme se ani tvářit, že se 20. století nestalo. Anachroním vztyčováním monumentů epochám a říším, jež vzal čas, se žádná historická rána nezacelí, je to obelhávání sama sebe. Oba monumenty byly strženy z nějakých důvodů a v nějakém kontextu. Řetěz událostí, který následoval, se neodestane. Absence obou monumentů je právě sama o sobě monumentem, připomínkou toho, proč zde přestaly stát, i toho, co přislo po nich. Jejich oprášením jako bychom se chtěli tvářit, že se vlastně nic nestalo, že můžeme navázat, kde jsme byli přerušeni... To zkrátka nemůžeme. Přijdou-li někomu prázdná místa po monumentech bolavá, potom ho jeho instinkt vede správně - jejich bolestivě pociťovaná absence je ovšem bolestí z dějin, které proběhly a které už nezvrátíme.

Koneckonců, kdybychom se měli vrátit do období, kdy zde ještě obě díla stála, odsoudili bychom se k tomu, abychom si celé dějiny, které následovaly, prožili znovu. Za oběma sochami neredukovatelně stojí i všechny nespravedlnosti, kterých se staré mocnářství dopustilo. Někteří z katolíků, kteří se koncem první světové války těšili z mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, o dvacet let později vřele vítali fašistické autoritářství druhé republiky. Dokud oba monumenty stály, vyšlo také Jiráskovo Temno, jež potom nechtěně tak dobře posloužilo komunistickému školství. I tuhle minulost bychom se vztyčením monumentů vzkřísili. Navíc protože dějiny proběhly právě tak, jak proběhly, i nanovo vztyčené sloupy by vzhledem ke své paměti svědčily o svém odstranění. Nejen to: svědčily by zároveň o naší dnešní neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí, o neschopnosti vdechnout dějinám nějaký nový obsah, který by nám dovolil nechat je ležet za námi a ne se vracet před ně. Vztyčením mariánského sloupu a Radeckého sochy už nic nenapravíme, jejich současná absence je ale dobrou připomínkou toho, co všechno se nám vymklo z rukou. A taky připomínkou republikánského československého státu, který měl z jejich sutě povstat. Myslím, že jestli už máme někde navázat, potom právě zde.

Hypostaze šesté nejvyšší inteligence, jejímuž poznání brání archont jménem Ježíš

S velkou slávou jsme vítali vznik regulačního úřadu a plánu pro naše m. hl. m. a opravdu, listovat např. manuálem tvorby veřejných prostranství, který mi svým soupisem všech existujících městských detailů, skulin, hrbolků, sloupků a proluk a návrhem jejich správy konečně dává pochopit, proč se města na západ od Rýna a na jih od Alp jeví už na první pohled líbeznější a na jaké podprahové úrovni jejich malebnost vzniká; nebo procházet strategickými plány pro rozvoj výstaviště nebo pražských břehů věru vlívá optimismus do žil a zároveň zbavuje oné bizarní a dnes tak rozšířené potřeby jít do politiky a udělat věci pořádně : konečně projetky, které byly udělané tak poctivě, že jejich východiskům kolikrát ani nerozumím, protože se jedná o práci znalců a ne diletantů - a tak to má být, já totiž taky nikdy nebudu psát tak, aby kdejakej občan m. hl. m. pochopil hermeneutiku dějinného vědomí v několika stručných a zábavných větách, jako to umí národní popularizátoři Václav Cílek a Stanislav Komárek - budiž jejich fyzické pomníky důmyslné jako jejich myšlenkový odkaz!

Ovšem jedna věc je odbornost a druhá její iluze, její průnik s ezoterikou. A tak jsem se nakonec proklikal k metropolitnímu plánu m. hl. m. Po poslechnutí celé přednášky jsem s hrůzou zjistil, že co jsem považoval za nablblé propagační video (viz výše), představuje ve skutečnosti manifest. Monáda, diáda a triáda, pleroma a elysejská pole, kabala a numerologie, hurá do plánování!

Celý plánování metropolitního plánu m. hl. m. dostal pod palec Roman Koucký, zasloužilý projektant dopravních staveb, jmenovitě mostů přes řeky a - plzeňák. Kouckýho argumentace je odzbrojující : na prvním místě svého proslovu uvádí dopravní stavby, ne proto že by byly nejdůležitější, ale že představují neblahé dědictví modernistického plánování, které je třeba smést ze stolu, abychom se mohli bavit dál. to je milé, jenže jeho řešení neplánuje ono dědictví překonat, ale naplnit : okruh musíme dostavit tak, jak je naplánovaný (od 70. let minulého tisíciletí), protože... protože jinak ho nikdy nedostavíme a nebudeme se moct zabývat dalšíma věcma. aha, takže základna dálnic určuje nadstavbu parčíků, kultury a náboženství.

Koucký zároveň bez dalšího vysvětlování tvrdí, že okruh musí vést co nejblíže m. hl. m., jinak obyvatelům m. hl. m. nebude sloužit - a důrazně ukazuje na nevelký úsek jižního obchvatu, který vede katastrálně mimo území m. hl. m. a který občané m. hl. m. prý nevyužívají - asi proto, že vede katastrálně už mimo m. hl. m. jak důležitou roli pro Kouckýho hrajou formální nahodilosti a ornamentální balast všeho druhu jsem se měl ovšem ještě dozvědět.

tímto apelem samozřejmě Koucký lobuje za dostavbu severního obchvatu Suchdolem - jehož přemostění Vltavy zasloužilý projektant dopravních staveb přes vodu sám návrhl. občanský odpor obyvatel Suchdolu, Troje, ale i mč m. hl. m. 6 a 8, natož jeho motivace, ho jako správného plánovače netrápí. architektury se totiž politický ani etický diskurz netýká.

Koucký ovšem postupem přednášky přitvrzuje : pro potřeby manuálu tvorby veřejných prostranství potřebovali změřit průměrné šířky ulic m. hl. m. ukázalo se, že jejich posloupnost odpovídá fibonačiho posloupnosti. "bystřejší z vás si všimli, že ta řada odpovídá fibonačiho posloupnosti, takže jsme to tak nechali" - takovýhlema argumentama se tedy tvoří regulace m. hl. m.

celý postup definice účelových, odpočinkových a dalších prostorů města připoímá víceméně kabalu. určí se svévolná a nahodilá kritéria, ty se nechaj projít statistickými a projekčními programy a promítnou se na půdorys m. hl. m. : dojem to budí vskutku kubofuturistický, ale víc než scientismus to není. bohužel má takový postup ale reálné dopady, třeba při určování výškových limitů. Koucký a spol. zde postupovali následovně : určili kvadranty o šíři jednoho kilometru a spočítali jejich průměrnou výšku - nevyšlo jim nic. tak vzali stometrové kvadranty, výšku nejvyšších bodů a nejnižších, ty zprůměrovali a čtvereček obarvili tmavším či světlejším odstínem šedi v závislosti na mediánu - fakt, že Koucký pochopil tak důmyslný aspekt základoškolské statistiky nesměl Mistr opomenout zmínit udivenému publiku, které čekalo, až za smradu kadidel a oslnivé záře ohňostrojů vytáhne z klobouku další záhadně dedukovaný závěr pro městskou regulaci.

Koucký potom ukazuje různé bokorysy m. hl. m., kde šedivé čtverečky ilustrují průměrnou výšku budov - graficky z toho leze nepřehledná a nicneříkající sračka. navíc se ukazuje, že čtverečky překrývají místní dominanty (jako třeba středověkou katolickou katedrálu pojmenovanou po dětském světci) - takže protože tahle kvazi-scientistní metoda zase ukazuje hovno, musí se Koucký opět uchýlit k ezoterii. proto zapojuje obor jménem vedutologie, která se zabývá hledáním toho bodu v prostoru, jenž tvoří středisko našeho horizontu. ovšem v zákeřné jazykové hříčce Koucký není schopen onoho přechodu od hermetiky k hermeneutice. vedutologie nám tedy ukazuje červené puntíky vedut v záplavě šedivých čtverečků výškových průměrů. z toho neomylně vyvozuje, že na Pankráci a od Holešovic do Vysočan by se měly stavit mrakodrapy. óóó, jaké zjevení ti ukázalo tuto moudrost v záplavě šedivých čtverečků, Romane Koucký! Mistr sice po vzoru všech regionálních provinčních postmodernistů nesnáší modernismus reprezentovaný Aténskou chartou, ale její odkaz beze zbytku naplňuje svým nadšením pro dálnice a mrakodrapy. (pro mrakodrapy, které začali Američané stavit ve svých stepních městech, aby se z nekonečného prostoru nepomátli a aby získali pevný bod ve světě. tyto mrakodrapy se mají v m. hl. m. stavit na kopcích a v údolích.)

vedutologie, fibonačiho posloupnost, monády, dryády a najády, vidím město pod hvězdami, které v konjukci s Jupiterem nevěstí nic dobrého!

celé Kouckého počínání má ale ještě jeden nechutný aspekt. tím, jak ve své velké vizi Architektury ignoruje mrzké a mravenčí běsnění starousedlíků a rezidentů se z Kouckého stává Speer současnosti. novodobý Speer se pro svou vizi města budoucnosti nerozpakuje pracovat s mocnými dnešních dnů, nevádí mu fakt, že jeho stavby vznikají díky korupci a že jsou z definice antidemokratické. on má přeci Vizi. zasloužilému žákovi Šrámkové Pleskotovi taky nevadí stavit korupční radnici na Palmovce za miliardu. Koucký nelobuje jenom za korupční projekt severního obchvatu Suchdolem, neobhajuje jenom pomník korupce tunel Blanka, který by v otevřené společnosti nemohl ani vzniknout, protože jeho projekt je nejen neracionální, ale i neetický - svojí tajuplnou metodou, které rozumí jenom on, se snaží odstřihnout architekturu od politicko-etického diskurzu tak vůbec. ovšem architektura vždy byla především dílem společenským - diskuze o architektuře a urbanismu je přesně tím momentem, kde má stále smysl zůstávat politicky angažovaný.