Technická muzea / Konstatování

Vlezu do Air and Space Muzea, u nás by se tomu asi říkalo technický muzeum, a tam jsou v sekci "počátky kosmonautiky" vystavený V-1 a V-2. Od hostitele se dozvídám, že muzeum má filiálku i u Dullesova letiště: tam pro změnu vystavují Enolu Gay. Ano, to letadlo, který shodilo bombu na Hirošimu.

Kdysi jsem zaznamenal, že kolem uvedení bombardéru byly velký kontroverze - letadlo totiž kurátoři vystavili bez dalšího komentáře, jako čistý, objektivní artefakt. Já nevim, ale vystavit stroj, kterej připravil o život asi 130 000 lidí, to je jak projít se plynovejma komorama v Dachau. To přece není jen tak.

Z expozic a exponátů jsem vyrozuměl, že příslušné muzeum, resp. NASA, vyznávají jakýsi technokratický, modernistický pozitivismus pokroku. Co nastalo, prostě je, a každý pokrok je nakonec do budoucnosti, takže tím nebo oním způsobem přínosem, progresem. Co se mělo stát, stalo se, resp. co se stalo je a nejspíš i bylo nevratné, dějiny jsou tím, čím jsou.

Wernher von Braun je v Air and Space Muzeu představen div ne jako génius a vizionář. V-2 sice byla bomba, ale von Braunovy rakety nakonec přestaly lítat na města a začaly lítat na Měsíc, tak co. V technickém muzeu se Faustovi vždycky odpustí. (Etika technokratů: v Německu si za druhý světový války nechávali inženýři patentovat i svoje zlepšováky do pecí v Osvětimi. Duševní vlastnictví.)

Technickejm muzeím projde to, co by si v muzeích historickejch ani nikdo nedovolil navrhnout.

*

Samozřejmě, že zastánci těchhle exponátů vždycky tvrděj, že tím, že se věc vystaví, se přece ještě vystavené neobhajuje. Vystavení exponátu (což se rovná aktu konstatování jeho existence) přece není politické gesto, nemá etiku, je neutrální a objektivní.

Ne, konstatování bez dalšího je vždycky potvrzením statu quo. Zopakovat, jak dějiny ve výsledku dopadly, je jen papouškováním dějin vítězů. Historik hodný toho jména spíš řekne, co všechno se mohlo stát, co se málem stalo, i když nenastalo. Má držet minulost co nejvíc otevřenou možnostem. Historie není to, co se stalo, je naopak tím nejmíň vyzpytatelným, tím nejvíc plným potenciálu; dá se v ní procházet sem a tam. Naopak hluchý konstatování je vždycky ideologií přítomnosti, legitimizací, přitakáním - tohle jsou dějiny, smiřte se s tím. Jak napsal White o otci pozitivistický historie Rankovi: "historie pro něj končila přítomností".

*

Kdysi dávno jsem se účastnil veřejnýho slyšení o Blance 2 neboli o posranejch okruzích pro auta. Lidi z Automatu tenkrát konfrontovali inženýry a dopraváky v panelu, že tunel je z hlediska dopravní politiky nesmysl, že projekt ignoruje dopravní indukci a lže v EIA. Horkej brambor spadl do klína nějakýmu mladšímu nesmělýmu inženýrovi, kterej tunel pomáhal projektovat. Introvert s mastnýma vlasama, kterýmu k dokonalosti chyběly jen prestiže, šel k projektoru a začal vysvětlovat něco o zatížení betonovejch nosníků, sklonu zatáček, použitých technologiích, bylo nám z toho všem trapně, byla to naprostá groteska. Když dokuňkal svůj monolog, aktivisti se po chvilce zaražení vrátili ke svejm otázkám: je to blbě naplánovaný a z hlediska dopravní politiky je to stupidita.

Ten výjev je třeba číst hermeneuticky: inženýr se v nepříjemný situaci schoval k objektivitě svýho neutrálního vědění a zkrátka nám konstatoval některá fakta - že je dálnice navržená, jak je navržená. Aktivisti ale mluvili jinou řečí: do bezčasí konstatování se snažili vnýst čas náhody a čas dějin, proto se ptali na dopravní politiku. Věděli, že věci mají nějakou svojí historii, že neexistuje jen plán na tunel, o sobě objektivní, ale že tunel je zrcadlem lidí.

To jsou banální postřehy, ale podstatná byla ta rétorika konstatování, která se v tu chvíli ukázala jako těžce politická a všechno, jen ne neutrální. Konstatovat fakta je jako lhát. I kdyby byla nakrásně pravdivá.

*

Rétorika konstatování předpokládá nějakej čas dějin. Je to ideologie statu quo. Proto se k ní tak často uchylujou pravičáci a konzervativci: strašně paradoxně a navzdory tomu, co říkaj v prvním plánu, vlastně anulujou čas dějin. Každej máme stejnou startovní čáru, říkaj, je to jen o individuální snaze. (V případě reziduální nespravedlnosti si prostě dojdeš svojí extra mile.) Jako kdyby sme se nerodili do dějin, který nám předcházej, a nebyli jima poškozený ještě před tim, než vylezeme z dělohy. Pravičáci akceptujou dějiny jako něco nevyhnutelnýho a danýho, žijeme v nejlepším z možných světů, a jestli ne v nejlepším, tak rozhodně v jedinym možnym. Historie zkrátka končí v přítomnosti.

(Levičáci se, o nic míň paradoxně, snažej dějiny rovněž anulovat. Ovšem ne jako za časů komunistickýho manifestu, vstupem do ráje, ale napravením dějin, jejich narovnáním, smířením. Levičáci viděj a uznávaj celej ten vír času, vnímaj, že přítomnost neni objektivní, že je spíš hypertextem minulosti, provazem skládajícím se z milionu nespojitých nití; ale v praktický politice chtěj tuhletu minulost zrušit. Napravovat křivdy, odčiňovat příkoří, proč ne, ale je to stejná nemožnost, jako myslet si, že někdy v budoucnosti přijde nějaká utopie.

Někdy je prostě lepší minulost zapomenout a úplně od ní odejít. Amnestie dějin, odpuštění křivd, když už nejdou napravit. Copak je nějaká ctnost hádat se s přítelkyní do zpitomnění o křivdách, který se staly před rokama a rokama? Levičáci nabízej věčnou partnerskou hádku, kdo by o to stál; pravicová manželka se zase musí smířit s hořkostí, protože manžel se jí za nevěru nikdy neomluví.)

*

Takhle a jinak člověk přemejšlí, když v Air and Space Muzeu narazí na modely V-1 a V-2. V gift storu jsem neteři pořídil kostým skafandru a přitom se sám nad sebou dojímal.