Washington - nekropole

To město je překvapivý v mnoha ohledech. Čekal jsem Brasílii nebo Brusel, suchopárný, šedý, úřednický a nepřívětivý vládní sídlo, kde se přes den dře a večer se na něj raděj zapomene. Kdepak.

***

Washington vznikl jako teoretický město, na rýsovacích prknech, a postavil se na zelený louce. Plnění renesančních snů v gigantickym klasicistním provedení. V Evropě je to jasný: nejzápadněji je haussmannovská Paříž, to šedobílý vápencový fašistický monstrum obřích bulvárů a monumentů, hlavní město 19. století, která má se vzrůstající vzdáleností svý horší a horší napodobeniny: Vídeň, Budapešť, Bukurešť... (Praha má pak Pařížskou, uf, mlčeti zlato). Washington je ale, dochází mi, o půl století starší než Paris Haussmannien.

(Je to legrační souvislost, Washington totiž navrhnul Francouz. Francouzi si nejdřív všechno vyzkoušeli na Americe - hlavní město i revoluci - než se do toho sami pustili doma. V tomhle světle by se mělo číst i darování sochy svobody nebo Le Corbusierovo sídlo OSN v New Yorku - jako škodolibý pokusy Francouzů na Američanech.)

Lincolnův památník, obelisk s tim bazénkem, bílej dům, bílej kapitol, všechno je to notoricky známý z filmů nebo ze zpráv, ale ty baráky jsou všechny v jedný ose a maj na sebe velice hmatatelný vazby. Tou osou je National Mall, tříkilometrovej palouk obsypanej vládníma institucema a asi tuctem galerií a muzeí.

Působí to chvílema jako travestovaná Paříž: na západě jsou na dohled ještě normální baráky a vypadá to civilně, jako okolí Tuilerií - dokonce to je, podobně jako Place de la Concorde, pointovaný obeliskem. Akorátže Američani si ho neukradli z Egypta, ale radši si postavili svůj vlastní. Možná neni 3 000 let starej, zato je ale sto padesát metrů vysokej. (Až ho zavane písek, někdo si ho nepochybně taky odveze.) Východ je lemovanej šňůrou galerií, je to takovej zbytnělej a rozkouskovanej Louvre. Palouk je tak obrovskej, že si občas přijdu jak na Martovejch polích. Nepointuje ho ani Eiffelovka, ani vítěznej oblouk, ale kapitol a Lincolnův chrám. National Mall, to jsou Versailles mínus feudalismus.

***

Západní strana, ta blíž řece. Studený, slunný podzimní dopoledne (je mi zima a přitom se potim jak prase, nepochopitelný americký klima). Turisti choděj sem a tam a fotěj si všechny ty monumenty, všechny ty památky, jak kdyby to byly hrady nebo kostely nebo tančící dům nebo kdo ví co. Copak nevidí tu nit mezi nima?

Památník druhé světové války. Památník veteránům korejské války. Památník padlým ve Vietnamu. Vietnam Women's Memorial. Lincolnův památník. Jeffersonův památník. Památník M. L. Kinga. A pak samý muzea, mezi nima i muzeum a památník holokaustu. Samý hrobky, mauzolea, to nejsou žádný památky, to je jeden velkej hřbitov. Nakonec, obelisk byl pro Egypťany sochou slunečního paprsku, je to petrifikovaý světlo. Velká říše posílá stovky tisíc svých obyvatel do nekonečný války, kterou vede už staletí porůznu po celym světě, a pak je pohřbívá a vztyčuje jim památníky a monumenty, jako kdyby se jednalo o různé události s různými daty, ale za tři tisíce let se to bude zkrátka jmenovat Střední Říše a bude se to vnímat jako jedna Válka a National Mall bude se svým obeliskem cosi jako údolí králů. Říše se tu sama pohřbívá v muzejích a galeriích, budoucí egyptologové ameriky o tom nepochybně udělají spoustu závěrů.

National Mall má jemnou rovnováhu, je jako plošina balancující na špičce obelisku: na úplnym východě je kapitol, kde se tak nějak ještě odehrává přítomnost, zatimco na západě je Lincolnův antický chrám. je to kaple vprostřed hřbitova minulosti a Lincoln v ní trůní jako bůh smrti (jako Chronos? Mnémosyné? Léthé?). Zpoza oceánu se Spojený státy jeví jako země bez minulosti, ale tady ve Washingtonu je minulosti velice mnoho, přibývá každým dnem. kam se nacpe monument Iráku a Afghánistánu? minulost a mrtví stále přibývají, za chvíli je nebude kam dávat, plošina se začíná jasně naklánět na západ (západ!), k hrobkám, k řece (pak se všechno sveze do Potomaku a odnese to voda). (hned za řekou je navíc památník námořní pěchotě - vztyčování vlajky na Iwodžimě - a obrovský arlingtonský hřbitov... tady už jde do tuhýho.)

při pohledu na dění na kapitolu, kde vedou nominalisti a realisti věroučný spory o správný výklad čtvrt tisíciletí starý ústavy, se přitom zdá, že minulost už otrávila i východní část. (na východě je v kostele oltář.) vzpomínám na kostýmy opery 1789: zastánci ancien régime v ní měli na nohách uvázaný knihy, nechodili po zemi, ale po knihách, který jim bránily v dotyku se zemí... přímočará, ale úderná metafora. skvělá opera, v Praze jí vybučeli, měla jen pár repríz.

***

ale přitom je National Mall tak elegickou krajinou, pořád tu vítězí klasicistní elegance, zjara tu kvetou třešně, stromy jsou seskupený do řídkých hájů, které propouštějí měkké světlo; monumenty jsou sice tíživý, ale zase ne dryáčnický, vybízej k pietě, na hřbitově se zkrátka mlčí, ale i to ticho může být smířený, krucinál, i veřejný hajzly tu maj hřbitovní architekturu. bylo by krásný, kdyby sem přibyly i památníky mrtvejch Korejců, Vietnamců, ale i Němců a Japonců, závěrečné usmíření lidstva, na konci dějin, Elysejská pole, kde se netruchlí za svoje hrdiny, ale všem je tak nějak líto, že se ty lidi z dávnověku vůbec museli vystřílet a vybombardovat, kdo ví proč.

transcendovat smutek v smíření, tisíc let míru, na nebesích budou zpívat v bílém suknu a voňaví, lev se naučí jíst trávu a beránek maso, všechno to dobře dopadne, to víš že jo.

***

vlezu do Air and Space Muzea, u nás by se tomu asi říkalo technický muzeum, a tam jsou v sekci "počátky kosmonautiky" vystavený V-1 a V-2. No nic.