Oiseaux nocturnes / baristický realismus

noc přešla do své pozdní, tiché fáze, do hodin, ve kterých už nás zpravidla nic nového nečeká.

opilý barista svádí svou dívku, zatímco jeho osamělý kolega předstírá práci, aby unikl před hloučkem sobě navzájem neznámých, ale do řeči se davších lidí, jací se v tuto dobu na baru vždycky sejdou. ale byl opravdu tak osamělý, bylo jeho tajemství tak strašné a nesdělitelné, jak se snad domníval? ...

levně oblečený muž odkvetlého mládí, v jiných, drsnějších a méně kašírovaných časech by se o něm mluvilo jako o místním hlupákovi, se snaží překročit bariéru zející mezi ním a okolím (sedí až na kraji baru, ale hned u místa, kudy vychází obsluha mezi hosty). za focení druhých a smích, jímž opětuje vtipy, které zaslechl u ostatních, ale které mu nebyly určeny, si vyslouží leda posměšky a hrubost. zkrachovalý umělec, který svůj neúspěch nemůže svádět na dnes již padlou diktaturu a jehož postřehy vyzní jako intelektuální erotický román pro mladé ze 60. let - anebo jako kulturní rubrika té doby - okouzlí ne příliš zábavný pár, visící mu na rtech, k němuž se za chvíli připojí ještě jedna ještě nedůvtipnější dvojice. umělec pije nejlevnější červené víno ("ještě deci"), všichni ostatní pivo. obecní hlupák, který nemotorně prolomil baristovu fatální samotu (ale byla opravdu tak fatální?) snahou ho vyfotit, také za to byl náležitě okřiknut, aby snad nenavázal pouto mezi dvěma světy na obou stranách baru, obrátil svou pozornost k ostatním hodovníkům. Dopil svého turka a po chvíli váhání se rozhodl pro pivo. "Nesahejte na mě, je mi to opravdu nepříjemný", ošil se v předstíraném pobouření umělec, který byl za hlupáka ve skutečnosti vděčný, protože v něm našel cíl svého strefování i svých bonmotů a na barový pult tak mohl vynést všechen svůj intelektuální arzenál. teprve teď se stal okouzlujícím společníkem ("ještě deci!")!

onen odstrčený muž hráz mezi ním a ostatními překlenul, ale asi jinak, než si představoval. nakonec svěsí ruce do klína a jakoby v obraně řekně, že má svůj byteček, ve kterém je mu nejlíp. před baristou (osudového tajemství?) náhle vyvstal svět tohoto dítěte, zatoulaného zvířete, vydavšího se ze své důverné známé nory, možná ověšené magickými amulety; možná zde celý den podřimuje jako kočka a cení si takových banalit jako klidná neděle nebo teplá koupel; možná by se o svůj pozemský ráj rád s někým podělil a možná by návštěvníka potom zamordoval, vida, že narušuje zaběhnutý řád. a tento tajuplný tvor se dnes musel vypravit do nevděčného světa.

otravná něžná polovička jednoho z párů s ještě otravnějším hlasem mu začne podsouvat celou tu svou omezenou maloměšťáckou pravdu: "a proč si někoho nenajdeš?" "máš vůbec nějakou ženskou?" "a měl jsi..?" to už je příliš "já třeba mám s přítelem orgasmus lepší, než když jsem byla sama." kolem dívky utvoříme všetečný kroužek "..já se teda přiznám, že jsem měla problémy s orgasmem.."
"a to si měla problémy s vaginálním anebo klitoridálním orgasmem?"
"no, přesně tak"
"počkej to neni ano nebo ne. to je a) nebo b) ... třeba moje přítelkyně měla taky problémy s orgasmem, ale co sem jí začal mlátit, tak je po problému .. občas prosí že už nechce, ale ve skutečnosti chce ještě tvrději, a tak zesílim" dívka opilého baristy se uchechtne, zvěstovatelka manželství zkřiví nechápavý obličej, hlupák je zmaten. zamumlá ještě jednou cosi o svém bytečku a nakonec, jsa zmaten naší nevážností a naší ironií, naším zastíráním, seskočí z baru a mezi nohama nám odběhne - asi do svého bytečku.

ne, intelektuální erotický román ze 60. let opravdu není ono.