Hockey Fans!

Už v Čechách věděl, že na žádný baseball, hokej ani ragby nepude, protože kolektivní sporty mu jsou nadobro ukradený.

Pak skončil se spolubydlícíma, se kterejma se večer co večer koukali na baseball: nechal si vysvětlit pravidla, co je pitch, inning, atp., zápal jednoho z nich, fanouška Red Socks, ho dokonce strhnul natolik, že jim taky začal fandit.

Hostitel ho pak v DC vzal na NHL. To bylo po všech stránkách obrovské.

Po návratu o tom pořád mlel spolubydlícím, možná se i chlubil, ale spíš tim byl pořád ohromený. V Providence žádný prvoligový klub není, ale co, tak to hecnem a půjdem aspoň na druhou ligu, na AHL, ne? Nakonec to hecli. Byl pátek.

*

    Akorát přišel domů z kurzu, chlapci se vrátili z liquor storu s basama piv. "Let's crack it open" a pudeme na hokej! Americký styl pití - přiožrat se doma, kde je chlast levný, a až pak jít do barů nebo za zábavou. Každý vyexujou dvě piva, Tim vyškemrá od Bena jeden chicken nugget, když mu ho Ben strká do pusy, on na ně zahouká "feed that bitch!", je v tom cosi erotického, plní euforie se vydají z kopce do downtownu. Ben přitom komentuje svojí čepici, kulicha, že ho na sobě ještě nikdy neměl. To je všechno. Vypadá potěšeně. On chvíli přemýšlí, proč o tom vůbec mluví, ale pak mu dojde, že koně jsou od přírody přímočaří, běží, když chtějí běžet, pasou se, když dostanou hlad, pijí pivo, když mají chuť na pivo, ale nedají si jich tolik, aby se jim udělalo špatně, protože ostatně proč, když by se jim pak udělalo špatně, a když mají kulicha, kterého na sobě ještě neměli, vezmou si ho na sebe a zmíní to.

*

    Druhá liga čpí parodičností od základů na půdu. Místní stadion se nejmenuje Madison Square Garden nebo Capital One, ale, po řetězci rychlého občerstvení, Dunkin' Donuts Arena (ta představa, kafíčka a koblihy v gladiátorském zápasu na život a na smrt!). Místní tým se jmenuje Providence Bruins, což je druholigová skupina Boston Bruins, kteří hrajou NHL. Uvnitř je překvapí několik skupin dětí. Dětí je tu opravdu hodně. Mnoho rodin s dětmi. Rodinná zábava, počkat, dokonce přivezli i celé třídy a týmy ze sportovních kroužků. Do prdele, kde sme se to octli, vždyť to je jak letní tábor tady! Na chodbách vřeštěj děti jak v pražský zoo, jsou zděšení, okamžitě zamířej pro piva, litrové plechovky, jedna v přepočtu za tři stovky, a najdou si místa. Aréna je poloprázdná, což vysvětluje, proč sem svážejí děti. Kamery zabírají skotačící děti, pitvořící se děti, jásající děti a promítají je na obřích tabulích zavěšených vprostřed stadionu. "Do prdele", dochází jim, "při tom, jak je tu málo lidí, se nám může stát, že nás fakt zaberou!" A tak souběžně se zápasem trnou a pozorují obří obrazovky, jestli se na nich neobjeví. Děsí je to o to víc, že na rozdíl od NHL, kde se po lidech chce jen to, aby zajásali, se tady lidi - míněno děti - hecují k opakování tanečních kroků nebo k pitvoření. O to horlivěji do sebe tlačí ty předražené plechovky jednu za druhou.

    Na hokej se dá ale překvapivě dívat. "To hrajou jen samý Američani, co?" ptá se on. "Ne, mají nějaký zahraniční drafty." "Cože?" "Počkej," začne Ben googlovat, "hele, hraje za ně i pár Čechů." Vyhlížíme dresy a vskutku, vidíme česká příjmení, Vladař, Pastrňák, Tenkrát, dokonce i několik severských. "Ty vole, a to emigrovali, aby tady na ně skandovaly děti?" "Well, they ain't no millionaires, but they got an okay living." To je kouzelná představa, emigrovat do USA, jen aby tu člověk osedlal svého sedana v předměstské vilce v Providence, na halloweena slavil halloweena a na Den díkůvzdání Den díkůvzdání, dopřával si exportní plzínku a chodil na tacos a barbeque, dobrá, skromná idyla rodinných životů... Přestávka, rychle pro další piva! A teď si zabereme lepší místa! Za chvíli je z nich vyhodí nějaký otec s malým synem, prý byla jejich. "Když nad tim přemejšlim, tak ty sedačky byly nějaký zahřátý," napadá Tima. On se rozhlíží kolem, samé mámy s dětmi v dresech, tátové s dětmi v dresech, masynové a tasynové, marodiny a tarodiny, děti se radují z dětských aktivit, páteční večer, je to svým způsobem hezký, určitě by mi to taky šlo, jak tak nad tím přemýšlí, ukrkne se nahlas na celé kolo, nahlas a dlouze, přesně jak ho to učili bratři, "ohmygod", odvrátí se Tim studem a rudý smíchy, "J... is burpin' so loud, he's chillin' so hard!"

*

    V posledním mezičase se na ledě roztáhne fialový koberec, obestoupí ho mladí urostlí muži se založenýma rukama a v oblecích, nastupuje místní taneční skupina asi tak 8letých holčiček, poloprázdnému stadionu představí svou choreografii, one, two, one two three four, všichni tři konsternovaně sedí a ohromeně na to zírají s rozšířenýma zorničkama, neskutečný, taková ostuda, holky se snad ani jednou netrefěj synchronizovaně do rytmu, což je s podivem, vzhledem k tomu, jak jalovou choreografii si vybraly, on má obzvláště vyvinutý stud za druhé, nevydrží to a odchází na záchod a pro další piva.

*

    Končí třetí třetina, je vyrovnáno, Providence vyhrávala, ale flákali se a Connecticut vyrovnal, jde se do prodloužení, opilí fandí, on je překvapený, že skanduje a pokřikuje "shoot!" při šancích, jak to odposlouchal na zápase v DC, prodloužení sotva začíná, Tim se akorát vrací z hajzlu a Providence vstřelí gól, on se úplně reflexivně zvedá ze sedačky a s ostatními skanduje "yay!", s Timem zdvihají ruce nad hlavu a chytají se kolem ramen, taková euforie!

    Kam dál co dál? "Pojďte někam do baru, než pudem chlastat zpátky na byt!" zavelí on. V downtownu zná kupodivu víc barů než chlapci a neví, jestli se má za tu skutečnost stydět, anebo na ni být pyšný. První irish bar spolubydlícím nehoví, tak jdou do druhého. Pošlou do sebe drinky. Jsou ožralí a on začíná být sentimentální, říká jim, že doufá, že jim dostal Prahu do zřetele, oni že jasně, on že kdyby někdy přijeli, všechno jim to vysvětlí a ukáže, krucinál, že sou těma fyzikama, třeba by jim u otce vyškemral i prohlídku laseru! jak se jmenuje tvůj otec? jméno a příjmení. Ben ho hodí do google scholaru, chvíli mlčí a pak výsledek ukáže Timovi. "Cos tam našel? Já se teď otce skoro bojim!" "To já taky, žádnýho vědce s tolika citacema sem asi nikdy neviděl." Dlouhý stín předků, požehnání, nebo prokletí? Z rozpaků mládence ukecá do panáků, "je to na mě" je ten poslední, zlomový argument. Teď se na mě musej dívat jak na syna nějakýho východního oligarchy, napadá ho, když ani neprotestují proti tomu, že platí on.

(S měsíčním odstupem zadá do google scholaru i svoje jméno. Nikdo ho necituje, a když už, tak aby s ním nesouhlasil.)

*

    "Pojďte tady do večerky, potřebujeme nějaký čipsy," zavelí on s až podezřelou znalostí ožraleckých štací v downtownu. Koupěj jedny načos, a pak koupí tytéž načos ještě jednou, protože proč ne. Nechají se jím už vláčet, a tak když zavelí "demtadytadyjezkratka!", bez váhání s ním skončejí vprostřed kampusu místní umělecké školy, na konci slepé uličky. Koně se začnou z legrace prát a rozhazují na terase kampusu židle. Pokračují dál ulicema, Tim se rozhodne svlíknout si bundu, mikinu, no vida, i tričko, prsí se do vymrzlé ulice a něco řve. Když se k té epizodě za dva dny vrátí, on podotkne, že naproti na ulici šla nějaká holka, "I guess we must've had a sort of gang rape vibe", kurva to mě vůbec nenapadlo, odpovídá Tim, "but it felt so liberating to take your clothes off you see?", to víš, že I see. V Čechách by takováhle konverzace nikdy neproběhla a ani by nikdo nenapadlo se nad tím rozpakovat. Jiný kraj.

*

    Přijdou do bytu. Jde se převlíct do pokoje, vběhne tam za ním polonahý Tim, do pokojů si zásadně nechodí, to je naprostý tabu, Tim na něj skočí, chlapecké zápasení, on ho chytne pod krkem a láskyplně s ním práskne do postele, Tim se tomu chvatu nevěřícně směje, je v tom cosi až erotického. Začnou do sebe tlačit další plechovky. "Deme hulit." Překouří se jak dobytci a plácají nesmysly, on prochází klasickou trajektorií, nejdřív přestane umět mluvit, pak přestane rozumět, musel to tentokrát přehnat opravdu hodně, najednou se slyší, jakoby zvnějšku, slyší svojí strašnou výchoďáckou výslovnost, jak plácá nesmysly, jeden z nich je Žid, on si z nějakýho důvodu vzpomene, jak byl kdysi v Mnichově, a žertem prohlásí, že součástí návštěvy každýho evropskýho města je navštívit místní hrad a místní koncentrák, ale jak to řekne, dojde mu, že tyhle infantilní historický vtipy tady vůbec nejsou vtipný, najednou se zděsí, že překročil čáru, neví, jak z toho vybruslit, strašně mu po bongu buší srdce, radši se de schovat do pokoje, ale ne, tuhle situaci musí nějak vyžehlit, ještě by ho mohli cancellovat, vrací se zpátky a něco ze sebe vykoktává, ale nedokáže tou řečí už skoro mluvit, slyší se jen jak říká cosi jako "talking shit", strašně mu buší srdce a vrací se do pokoje, slyší, jak za zdí vysolovují jeho jméno, začíná být úplně paranoidní, neví, co v týhle zemi co znamená, co se kolem děje, nenasypali mu něco do pití? vychází po chvíli ven, vidí tam už jen Bena, říká mu, že "I feel sort of ODed", Ben se ho zcela věcně ptá, jestli ho nenapadá něco, co by ho uklidnilo, on říká, že ne, že se z toho asi musí jít vyspat, ráno se budí a vedle postele má položenou mísu na popcorn, tu největší, co maj v bytě, ale zjevně neblil.

Rozepíše blog o kocovině, který nikdy nepublikuje. Druhý den se ostatním vyhýbá, ale když se večer potkají u televize, jsou v družné náladě.

***

    To byl páteční večer. V neděli má hrát Ben hokej za univerzitní tým, jo, fakt mě draftovali, to je něco, s Timem jsou rozlámaní a unavení ze sobotní kocoviny z pátečního chlastání a fetování, ale hecnou to, univerzitní stadion je vymrzlý, v  hale je vítá obří a moly prožraný medvěd, totemické zvíře univerzity, tým se jmenuje Brown Bears, na tribunách je asi 15 lidí, koukají na rozbruslující se hráče a tipují, který je Ben, "doprdele pamatuješ si, jaký měl číslo?", koukají na všechny drobné hráče, nakonec ho rozpoznají pod číslem "3". Hra začíná, hraje se proti jakési college ze severní New Jersey, to je snad pět hodin jízdy autobusem, je to naprosto no name college s jakýmsi indiánsky znějícím názvem, přežívající toponymie tady v Severní Americe, Manhattan, Connecticut, Massachusetts, Mississippi, Quahog, Narragansett, Pawtucket, Toronto, Québec, Canada a další a další, Kalifornie je ve skutečnosti od slova chalífa, Rhode Island je asi z holandštiny.

    Začne zápas a ano, Bears dávají první góóóól! No ty krávo viděls to? Viděls to? Let's go Brown! Ironicky skandují jméno a příjmení Bena, je překvapivě mrštný, rychlý a agresivní, on ho musí v duchu obdivovat, tenhle sport ani na tý nejamatérštější úrovni nejde hrát alespoň poloprofesionálně, působí to hrozně náročně, všichni v těch dresech, chráničích a helmách vypadají jak v plné polní, ale to snad ne, Brown dostává gól, nevadí, slibný začátek, 1:1, jedeme dál ale to né, Brown dostává další gól, tak do toho chlapci, pojďme do toho, vlastně chlapci a dívko, za Bears hraje i jedna asijská dívka, ta hraje regulerní ligu, ale tady na škole se připojila k studentskému klu- ale to je další gól! nyní už 3:1, tak se trochu seberte, brankář by měl jít do se- do píči další gól? náskok tří gólů se jim bude stahovat už hůř, "let's go Brown" a "go Brown!"

*

    Na začátku třetí třetiny je skóre 8:1 a na tribunách se modlí, ať už je to rychle za nima. "Ty vole ať aspoň neprohrajou o deset, to by byla ostuda," snížili patřičně svá očekává- ale ne doprdele, to je další gól! Holky obsluhující světelnou tabuli už i zapomínají počítat góly, takže skóre na displeji je neaktuální, nechápou, proč má tahle fraška, tahle dětská kopaná hned tři rozhodčí, v druhé přestávce dokonce přijel zamboni neboli čistič ledu, kolik to může vůbec stát, držet tenhle stadion rozsvícenej a vychlazenej pro tuhle čutanou, pro tuhle vybíjenou, ale to snad ne, gól! Brown srovnal na krásných 2:10! Let's go Brown! Go Brown! Když je šance, přistihuje se, jak sedí na kraji sedačky a při výstřelech se div div nezvedá ze židle, i když je jich na tribunách asi 15, teď už spíš jen 10, protože nějaký lidi se museli odejít učit na zkoušky, prohlížejí si lavičku pozvaného týmu, napočítají celkem tři trenéry, zatímco tým Brownu má... nemá trenéra ani jednoho. Zápas končí 12:2, prohráli (jsme) o magických deset gólů, když jede Ben po ledě do šatny, přátelé na něj skandují, on si jich konečně všimne a mává jim zpátky, pak na něj čekají před stadionem, je zima jak když praští, i když pořád tepleji než na stadionu, Ben přijde uřícený v tričku, říkají mu, že hrál dobře, ale že to bylo fiasko, jak si asi sám všimnul, on říká, že když byl na ledě, dostali jen jeden gól, takže on si zas tak blbě nevedl, ale jinak jo, ten první brankář byl dement, no jo, ale vy úplně nemáte trenéra, co? no přemejšleli sme, že bysme ho měli, ale pak by to přestala bejt taková legrace, takhle si aspoň vládneme sami. a beztak, je neděle, půlka našeho týmu měla ukrutnou kocovinu.

    a takhle si ta studentská samospráva se stadionem za milion vesele hospodaří, zatímco protivníky, pyšné na jejich drtivé vítězství, hecované hned třemi trenéry, čeká 5hodinová cesta autobusem s klubovým polepem kamsi na sever New Jersey do jejich prdelní college, kde se můžou se svým úspěchem nechat vyfotit, jak jeli půl světa, aby vyklepli ten tým, kterýmu je všechno srdečně u prdele.

Pravý vítěz večera byl odhalen, Ben si za odměnu zajde koupit plněnou pizzu a zhulí se na papriku. Kafkův kůň pojídajíci maso. Šťastný to kůň.