Florida - cestopis IV

    Ráno si beru mikinu Brown. Při čekání na autobus mě mine mladík (týpek) a zničehonic se mě zeptá "you study at Brown?" Napůl pravdivě, napůl lživě mu to odkývám, řekne mi, že tam vystudoval v roce 2015, "good luck", popřeje mi.

    Když si večer vybírám mezi svýma dvěma kšiltovkama, de facto se rozhoduju, jestli mě na ulici zmerčí buď fanoušci baseballu nebo Kanaďani, anebo vegani. Vskutku, při korzování po Collins Av. mě zastaví - snad - vrstevník, letní košilka a šortky, rovně střižené krátké vlasy, air pods v uších, ukázkový miamský švihák, musím si ty hadry taky pořídit, jen si počkejte na můj letní outfit v Praze, ha ha!, toužím být oblečený jako ten švihák, co mě zastaví při korzu na Collins Av., jde proti mě na ulici, zničehonic (kolik věcí se mi tu stalo zničehonic - zničehonic!) mě osloví, hej ty seš fakt vegan? no jo. to je nevídaný, tady v Miami skoro žádný nejsou, já byl asi deset let, těžko se tu hledá nějaký místo k jídlu, seš Němec? To je můj přízvuk fakt tak zřetelnej? Né, ale tak v Německu veganství frčí ne? Asi jo, Evropa je dál v zákonech, v Americe je zas snadnější bejt vegan prakticky. Říkám to naschvál, Američané si vdycky rádi poslechnou, co si o nich vnější svět myslí, ale tenhle má přeci jen přehled, "jo možná, když asi zrovna nejseš v Londýně nebo v Berlíně," dodá. A co říkáš na Miami? Je to hit or miss, opakuju moudro, které mi dokonce ten samý den prozradil přítel na telefonu, buď to je děsný, nebo skvělý, na jednu stranu cool, na druhou šílený, už jsem tu zkušenost taky udělal. Dotyčný pokračuje: nějaký lidi nazývaj Miami New Yorkem jihu, nevim, co si o tom myslíš, čeká na mou reakci, protože se tak jaksi automaticky předpokládá, že já už v New Yorku byl, což je naštěstí pravda, a musím mu dát za pravdu, že mě to vlastně přes den napadalo, downtown je gigantický, vysoký, šplhá se do výšky, je to obrovské město, ale přece jen, New York je žánr sám pro sebe, žádný druhý není, hm, asi jo, odpovídá mi zamyšleně, on je totiž původem z New Yorku, říká mi, no, nevim jestli máš ještě nějaký otázky, loučí se se mnou pomalu, veganský restaurace si asi vygoogluješ (protože všichni přece máme internet v mobilech), jdi na pláže, každopádně si to tu užij, já jsem Daniel [dejnijl], já se mu taky představuju, několikaminutová, veskrze příjemná a spontánní konverzace na ulici, de facto byla součástí mého kalkulu, třesem si rukou, čau.

 ***

Atrakce

    Bez žahadla a odsouzený k turismu, vydávám se s předplaceným zájezdem do Everglades, podívat se na tu tropickou pustinu Floridy, na její jedovatou, otrávenou zem plnou vražedné fauny (indiáni, na které Florida zbyla, sem byli vykázáni za trest, nejspustlejší ze všech kmenů, ani lovci bizonů, ani stavitelé puebel, ani lovci velryb a mrožů, ne, jakýsi bažinný lid, živořící mezi kyselou půdou, hmyzem a hurikány - tak si to alespoň představuju). Autobus postupně zastavuje u hotelů a nabírá další a další předplatitele, rodiny s dětmi, zaujme mě obzvláště ta švédská, otec, matka, dva synové, všichni ztepilí a plavovlasí, kolik té matce může být, něco pod padesát? vypadá skvěle, já takhle vypadat pod padesát! dorazíme do parku, celý den je nespouštím z očí, ani na vrtulových člunech, popovezou nás kilometr tam, kilometr zpátky, je to děsné zklamání, totálně na hovno výprava, výpravička, úskalí turismu, tady už nemůžu podávat stachanovské výkony cestovatelství, zajet si o sto kiláků dál, vidět toho co nejvíc, vyběhnout polonahý do lesa, tady je všechno krotké a zubožené, rodina je rodinou, jaké by to asi bylo, podniknout tuhle cestu s nějakou příteliňkou, s nějakou ženuškou, napadá mě, teď jsem několik dní mlčel, pokud jsem tedy zrovna nemluvil na recepci nebo na přepážce nebo mě neoslovovali náhodní kolemjdoucí Američané nebo spolubydlící na hostelu nebo jsem si falešně nezpíval s rádiem, jaké by to bylo ve dvou, mlčel bych akorát s někým jiným, po x letech chození, po dekádách manželství, všechno bylo řečeno v prvních dvou letech, pak už se spolu lidi jen nudí, mlčí vedle sebe, komentují banality, co je kde svrbí, podívej támhle napravo, jdou spolu večer na bar, ale nemaj si co říct, a tak se zase baví o svých dětech nebo kdo ví o čem se takhle lidi po letech baví, jenom si to představuju, kdo ví kdo ví, je to ubíjející představa, přímo ochromující, založit si rodinu a mít děti a slavit na Vánoce Vánoce a na Velikonoce Velikonoce a jet na dovolenou na dovolenou a tam se v moři koupat v moři a objednat si na internetu výlet, aby se s rodinou jelo na výlet, koupit si takhle letenku do Miami, aby se rodina vyvezla do Miami, a tak je rodina v Miami a tam se koupe a jede na výlet a korzuje po Collins Av. a mine člověka ve veganské kšiltovce ale nezaregistruje ho a nedá se s ním do řeči, protože je ve své vlastní pancéřové bublině, mlčení mezi rodiči jim zabere všechen čas, protože všechno už bylo řečeno a navíc cestou sem strávili devět hodin v letadle a čeká je to ještě jednou cestu zpátky, proč si vystřílet munici někde na ulici, a do toho ty děti, no jo, rostou, ale zlobí, atakdále. Dumám nad švédskou rodinou (všetečnému průvodci odpoví na otázku "odkud jste?") a projektuju si do ní všechno možný, ani neví, nešťastníci, co jsem si do nich všechno promítnul za nestoudnosti.

    Atrakce: trápení krokodýlů, ale vlastně jim tu všem pomáháme, Amerika ve své největší stupiditě a imbecilitě, plytká, bombastická, přezíravá a bezohledná, ignorantská, foťák vytáhnu, až když na ochozu přistane páv a charakteristicky zahouká, že strká krotitel aligátorů aligátorovi hlavu do tlamy je mi jedno, doufám, že to zvíře skousne, ne, přežil to, jedem domů, boha jeho, dýško nedávám.

***

Miami

    Cesta autobusem z Miami a zpět je poučnější. Projíždíme dálnice, kterými jsem se sám řítil, mám pocit zadostiučinění. Prohlížím si ve dne ty děsivé osmiproudovky, ještě, že jsem tu jel potmě a mimořádně unavený, jinak bych to hrůzou neuřídil. Exces automobilové kultury, estakády se zvedají nad estakádami, nad kterými se musely postavit ještě další estakády pro lidi, kteří si předplatí extra rychlý pruh, nemožně obrovský kus světa vyrvaný lidem i přírodě jen pro přejezd aut z dálnici na dálnici, v downtownu Miami se k tomu přidávají i estakády metra, vedou ještě nad estakádami nad estakádami dálnic, nad nimi se budují ještě další estakády, vůbec nechápu, kam se to město hodlá vyšplhat, proč vede to metro tak nemožně vysoko, snad dvacet metrů nad zemí, to není vaše běžná pařížská nebo berlínská estakádička, tohle jsou visuté mosty, miamská Loandepot Arena má jako architektonický prvek-doplňěk dvě nekonečně vysoké estakády, jsou na nich kolejnice pro odsouvací střechu, ale pořád, to město se klade přes sebe a nad sebe, stále výš, ke hvězdám, ostatně Miss Canaveral je taky na Floridě, mají tu úplně všechno.

Miami Beach

    Jedná se o katastrálně jiné město, o ostrov předsunutý před Miami, směrem do oceánu, jednou nohou v mokrém hrobě a na svém hrobě bez ustání tancující.

    Ale stejně, to přirovnání k New Yorku jihu má jisté opodstatnění. Miami si nehraje na žádnou historii, jeho historií je meziválečná architektura, tady tomu říkají art deco, u nás to moc nemá obdoby, u nás se architekti mordovali s nesmyslama kubismu a rondokubismu a pak s ohromným patosem přešli na funkcionalismus, ale Mies van der Rohe se u nás zvrhnul ve fabriky a paneláky, modernismus máme spíš lecorbusierovský, zatímco tady je ten modernismus víc à la Luis Barragán, je hravý a barevný, bílá je podkladem pro barevnost života, ne lhůtou a kvótou, klasicistním dogmatem a později normou a nakonec jhem, jako v Evropě, tady má modernismus hravé provedení, je neuvěřitelné, jak silně se ty veskrze drobné meziválečné hotely a domky otiskly do identity města, tak silně, že město se až dodnes celé staví v bílé, ale tahle bílá ve výsledku vítá další, převážně pastelové barvy, barví se tu i dálnice - novoanglický sever má oproti tomu mrakodrapy z modrého skla, je černý a modrý a skleněný, bere se smrtelně vážně a je mu zima.

    A pak se taky Miami orientuje na současné umění, současné míněno současné, za padesát let z toho bude klasika a historické školy a bude to spíš přítěží a závazkem, ale teď to působí mimořádně lehce a živě; lepší než zprdelená Praha, kde za a) nejsou na umění prachy a za b) jsme měli Kupku, kterej beztak utek před Čecháčkama do Paříže, a Muchu, kterej udělal totéž, a pořád se za nima ohlížíme a nic lepšího už v životě nedokážeme, protože prostě Kupka a Mucha a možná ještě Toitoyen, současné umění je u nás Maximus Velčovský a jeho designová mísa ve tvaru Čechie, k níž se podle svých slov inspiroval ve Skandinávii, a pak samozřejmě Davidus Černý, Entropa, ha ha, klikující autobus, ha ha ha, s odkazem na Kupku, óóó, otočná hlava ha ha óóó, no a to je asi tak všechno co kdy udělal.

*

    Kubánci, neony, empanádas, palmy, mochíto, mičeláda, fašistas, kesadíjas, džalapeňo a čipoutl, ramendkouk, exces, prachy, lakovaný minisukně, šortky odhalující půl prdele, plavky zásadně hluboce vykrojený, cheekiny nebo tanga, twerk je ostatně floridský provenience, nakolik vím, košile s florálníma motivama, kristusky, krasavci a mrdny, mužské a ženské zadky, all in!

***

    Vydržel sem nepít rekordní dva dny, když jsem odlítal z Providence a pak když sem první den řídil. No a pak sem zase začal s mým daily drinking. Snad si to nepřivezu, na rozdíl od košil z florálními motivy a mikiny Brown a kožených bot na podpatku s ostrou špičkou, domů. Snad si to nepřivezu domů. Domů. Doma je doma.