Na vlak z Providence vyrážel už chvíli po setmění a celá ta situace mu přišla mírně nereálná. Musel se spěšně rozloučit s kamarády, popravdě spíš známými ze semináře, skoro ho až zamrzelo, jak to proběhlo bez zájmu, ale ten kurz byl beztak nesnesitelnej. Kráčí noční Providence na nádraží, je sotva podvečer, má čas, ulice ozařuje oranžové světlo lamp, má pocit, že denní světlo už neviděl strašně dlouho a že jeho oči z toho permanentního šera krátkých dnů ztrácejí cit pro barvy. Jen stěží si připouští, že se dneška vůbec dočkal, že přišel ten den, milník, vytyčený na konci kalendáře.
*
Jet na koncert do Bostonu byl v kalendáři milník. Kdy si jen ten lístek pořídil? V den, kdy přistál na letišti, a s hrůzou zjistil, že zdaleka nic nekončí? Probloudil tu další měsíc, cizinec, nikým nehledán a nikým nenalezen, navázal pár skromných přátelství, nic velkého, ve škole už ve skutečnosti nikdy nezabral a co zvládnul, to prostě odložil. Na cestě mezi kampusem, supermarketem a poštou, mezi domem a nábřežím, kam chodil běhat, mezi ložnicí, koupelnou a kuchyní, to celé pořád dokola, do toho pár skromných přátelství, nic velkého, den co den odpočítával dny, každý den jeden den, den za dnem, jeden týden strávil o samotě, nikým neviděn, mohl zmizet, možná dokonce zmizel a v tu dobu nebyl, i to se mohlo stát, těžko se to nějak potvrdí nebo vyvrátí, a takhle se tu nenápadně plížil dny, které se skládaly v týdny a ty zase v měsíce.
Na konci toho všeho se v kalendáři krčila upomínka, že přespává v Bostonu. Tak vzdálená, až se zdála nereálná, neměla nikdy nastat, ale nakonec přece jen nastala a on se skoro až bál, jak cestování o samotě zase zvládne; jako kdyby tu snad nebyl o samotě celou dobu.
*
Bostonské metro je samozřejmě unikátní, jako každé metro každého amerického města. Ve stavu polovičního shnití a polovičního rozpadu, poslední modernizace proběhla nejpozději v sedmdesátých letech, vagony se třesou, vlak řve, je to pomalé a nepřehledné a samozřejmě - jak jinak! - má svůj unikátní systém jízdenek, který zásadně nebere evropské karty, alespoň debetní ne, moment, ne, vskutku, tak ani kreditní, vůbec žádné, a na rozdíl od New Yorku tu není ani ten velkorysý černoch v kukani, který by ho s unaveným mávnutím ruky pustil za turniket. Není tu poprvé, nakonec si poradí, průkazku do bostonského metra kdysi vybarteroval s cestovatelkou, vyráží červenou linkou, z mostu přes Charles River, směrem do Cambridge, je nečekaný výhled na noční siluetu Bostonu, je to přímořské, studené a bohaté město, jeho downtown se v hloučcích vynořuje a zanořuje podél zátoky, za mostem je Cambridge a v ní Harvard a MIT, je to jak Amerika z budoucnosti, bohatá, plná vědy, robotů a mladých bratříčkujících se právníků, ale to ho dnes nezajímá, dneska ho zajímá koncert a jak se pak dostane do hostelu.
*
Na semináři se už druhý týden v kuse podával bufet, tentokrát žádné nechutné sladké zákusky, ale indický raut, samozy a pakory a tři druhy čatní, bylo mu trapný, začít se tam futrovat, když se všichni drželi zkrátka, ale zároveň věděl, že bude muset odejít dřív a odběhnout na vlak, se spolužáky ze své skupiny se o přestávce sotva stihne rozloučit, ale tu jednu samozu, kterou si dovolil ukořistit, si pak ve vlaku nepříjemně vydejchává do roušky, celou hodinu, a pak další půlhodinu v metru, navíc má jen o to větší hlad. Vystoupí na příslušné zastávce, ujistí se, že klub stojí na svém místě, už je dokonce otevřený, ale koncert začíná až za hodinu, jde si vyhlídnout, kde by zajedl svůj hlad a svoje rozčarování z rozpačitého rozloučení se spolužáky.
*
Volba padne na čínu, na menu sjíždí prstem k zelenině, generál cosi kdosi tofu, dejte mi tohle, jo, s rýží, ne, nebudu nic pít. Velikostí talíře je až překvapen, instinkt ho vedl správně, levný a místní podnik, je to ostré a mastné, uf, skoro to ani nedožere, kouká se u toho nervně na facebook, na whatsapp, na mail, na zprávy, na signal, ne, v tuhle denní dobu už je v domovině mrtvo, je to hloupý tik a zlozvyk, měl by si aspoň číst americké zprávy, ale ty ho nezajímají, ty ho začnou zajímat zase až v Evropě, kde ho rázem přestane zajímat domácí politika, je to nějaké pravidlo, no vida, na jeho americkém telefonu to přece jen žije, spolužáci ze skupiny tam lajou na profesory, tahá z nich rozumy, ještě jednou zopakuje, že se s nima loučí a že dík že ho vzali do skupiny, reaguje na něj jen Baskička, moc rádi jsme tě ve skupině přivítali a dík že si s náma sdílel trauma toho semináře, kdybyste ale ještě do mýho odjezdu zašli třeba někam do baru, odpovídá on na to, tak vás ještě rád uvidím, jo to bysme rozhodně mohli, odpovídá zase jen Baskička, no vida, kdybyste měli někdy cestu Prahou, píše jim, kdybyste se tu někdy ocitli, což se v nějakém okamžiku vašich životů nepochybně stane, tak mi dejte vědět, můžete u mě i klidně přespat, prostory mám, Baskička odpovídá množstvím srdíček, Američanka rozepíše nějakou zprávu, ale nedopíše jí a ani neodešle, jen Izraelec pak napíše, že byl zpívat s dalšíma studentama vánoční koledy a že si snad nikdy nepřišel tak židovsky, ten cynik!
*
Vleze do baru, jmenuje se záhadně Middle East Nightclub, už když si kupoval lístek, trochu mu zatrnulo, to budou hrát v nějakym kebabu?, na místě zjistí, že se jedná asi o pět podniků, chodí tam jak blbec ode dveří ke dveřím, než ho napadne se zeptat, jo, je to ten úplně vpředu, jde zpátky, vchází do poloprázdného lokálu polepeného nálepkama, je tu pár potetovaných lidí, všichni v černém, bingo, soudě podle interiéru ten klub kdysi opravdu mohl být nějakou středomořskou nebo libanonskou restaurací, "Middle East?", podiví se později Ben, "ten je super slavnej, kolíbka bostonskýho indie", ale onen studený večer vypadá ten poloprázdný podnik bídně. Kapela přijela z Kentucky, jedná se o Kentučany, ano, Kentučané, kdo ví, jak se to správně píše nebo říká, česká mluvnice to slovo nezná, zmerčí je už ode dveří, všichni mají vysoké kožené boty, sedí na baru a mají před sebou vypité panáky, hvězda večera, frontman, mezi nimi ale není, i tak k nim má nějaký hloupý ostych, sedne si na druhý konec baru, obsluha je nemožně pomalá, starý dredař, ale je milý, a tak nemá to srdce nedat mu dýško. Začíná hrát předkapela, aha, bude to noise, no budiž, cucá studené pivo v tom studeném klubu a je mu zima, je kdo ví proč nervózní, po chvíli mu dojde, že ta předkapela, ti dva interpreti s krabičkami a elektrickými piány a cingrlátky a kdo ví čím, vůbec nevědí, co dělají, ne, to se nedá svíst ani na noise, to prostě zrovna netrefili dobu, ztratili rytmus, jeden z nich pořád pokukuje po druhém jak kdyby si nevěděl rady a čekal na pokyny, ještě že mám roušku, říká si, když zjistí, že se tomu nepokrytě směje, posmívá, trousí se sem metaláci a hárdkóráři a další alternativci, najednou si přijde velice doma, vybavuje si všechny ty místní kluby, ty špinavý hospody a sklepy a vesnický sokolovny s nepadnoucími interiéry, tenkrát ještě zahulený, smrad vylitýho piva, místního promotéra a jeho holku, místní vesnický či maloměstský mikrokosmos metalový scény, jedna kráska s kérkou, kterou chtěj ošukat úplně všichni, jeden zaručený krasavec, který zároveň hraje na kytaru a zpívá v místní kapele, která třeba ani nemusí být špatná, toho chtějí ošukat úplně všechny, a pak nějaký basák, který sotva vlezl do kapely a sotva si osvojil, jak se má patřičně oblíkat, a touží po tý krásce, ale nemá šanci, a pak další kytarista, bubeník, nějak si během života vystřídaj holky, malej rybník, nakonec jeden vyhraje tu, kterou chtěj všichni, a jedna vyhraje toho, kterýho chtěj všechny, někdo se odstěhuje a už se s kamarádama s kapely nebude chtít nikdy vidět, založej si rodiny a všichni přiberou, metal bude jen vzpomínka nebo už jen velice občasná kratochvíle, zůstane jim to ve vkusu, ale děti se stejně musej vodit do školky nebo do školy, no jo, atp., atd., vybavuje si, jak mu onehdy řekla ta dívka, že se jí líbí v černých kalhotách, "já jsem pořád metalačka", dodala skoro smutně, on už o sobě v tý době takhle dávno nepřemýšlel, co se dá dělat, stojí zde, v Middle East v Bostonu, teda Cambridgi, kouká na to otřesné americké noisové duo a přijde si zase jak na českym maloměstě, není z toho nijak nostalgicky dojatý, je to spíš znepokojivá představa, odvrácená strana toho být doma, být místní, takhle to dopadne, když od toho nemůžeš utýct, skončíš s tím, že můžeš toužit jen po tý metalačce, po který toužej všichni, a nakonec stejně skončíš se second best, ale třeba si zařídíte hezkej život, brr, kapela dohrála, potlesk, ohlédne se, kdo to tak nahlas tleská, to jsou ruce jak lopaty, má vysoké kožené boty, dlouhý černý kabát, plnovous, pilotky, potetovanou hruď, je to on, frontman, sám J...
*
Než nastoupí hvězda večera, musí se dostat do nálady a porazit tu zimu, poroučí si další pivo a po vteřině váhání si poručí i ..., je to na tomto kontinentě jeho oblíbený drink, jeho akvizice, naučil se ho pít od svého hostitele v DC, to bylo před měsícem, sotva se vrátil, byl nakopnutý, rozhodl se tu z toho ještě aspoň něco vyždímat, pořídil si s měsíčním předstihem lístky, jako kdyby se snad mohly vyprodat, na tuhle akci, na kterou přislo stěží dvacet lidí, barman, ten postarší sympatický dredař, před něj položí pivo a ..., there you go, thank you very much, dává mu přestřelený dýško, zaplavuje ho euforie, když pohlédne na to množství pití, pustí se do ..., ale je to to nejhnusnější provedení ..., jaký tu kdy pil, chutná to akorát jak levná whisky s ledem, no uf, namísto usrkávání do sebe drink rovnou kopne, nedobrou whisky na těžké mastné tofu v žaludku, ble, do drinku ani nedostal naloženou třešni, jak bývá zvykem, vrací se do sálu, kapela si teprve staví pedalboardy, ale jsou zkušení, frontman vtipkuje do publika, mluví pomalu a má mimořádně hluboký hlas, "neni nic horšího, ne když přijdete hrát do podniku, a ten je narvanej, já nesnášim narvaný podniky, kdo by to chtěl" a "je tu jen nás pět, a budeme hrát jen pro vás ... (viditelně počítá publikum a postupně se podívá na každého z nás) ... pro vás patnáct nebo dvacet lidí" a "we're gonna talk to each other tonight, no catching up, no ,hey, how is it goin'?'", nakonec konečně spustěj...
*
Líčit hudbu je nevděčný a trapný a snad v životě jsem nečetl popis, ze kterýho by člověk nebyl rozpačitej, nezvlád to Rushdie ani v jednom ze svejch románů a co si tak pamatuju, nezvlád to asi vůbec nikdo, co taky psát, aby se to neproměnilo v bombastičnost fanzinový recenze, že zpěvák má hluboko položený hlas, závažně znějící bas, v podstatě se na nás obrací mluveným slovem, přičemž si jeho zpěv zachovává velice country polohy, pravda, po tom, co jsem tu čtvrt roku poslouchal Tima prozpěvovat si na bytě, mi dochází, že takhle prostě Američani zpívaj, že to neni zas tak promyšlený, je to zkrátka jejich hlas a projev, trilky a půltóny a táhlé melodie? Co k tomu dodat, než že rytmika hraje velice monotónně, ve čtvrtkách, ale spíš v půltónech nebo celých tónech, což mě už během druhé skladby dostává do transu, ta repetitivní, rituální rytmika, přijdu si jak v indiánském stanu před vykonáním nějaké obětiny? Nebo že kytary jsou přebuzené, ale s minimálním náznakem melodií, jsou rovněž pomalé, splývají s krabičkama a efektama a klávesama, je to jak mírný příboj, kterej se ale zvedá s každým dalším šplouchnutím vlny? Mám napat, že celá ta masa pak splývá s projekcí a s tmou, která kapelu a klub obklopuje? Co tak o tom asi psát, lepší je o tom nepsat, stejně to nikdy nepůsobí věrohodně, není to ostatně ani moje nejoblíbenější kapela. Mám v duchu seznam skladeb, o který bych případně škemral, kdyby se hulákalo o příspěvky, ale oni je zahrajou úplně všechny, celej můj imaginární playlist, některý jsem slyšel už tolikrát, že znám i texty, zahraje mi i tu, kterou jsem vyloženě toužil slyšet, je mojí hymnou tady, "He sits on the corner of San Francisco and Serios / He's been there for years / She's lost and he's never been found / And she barely knows her way around town", jak kdyby o mně věděl.
*
Koncert skončí a na rozdíl od českejch klubů se ten večer o příspěvky nežádá, zato se všichni rovnou postaví do fronty k merchi a nechávají v něm stovky dolarů. Američani. Už chápu, napadne ho, proč jsou kapely v Čechách vždycky tak na větvi, v Čechách se dupe a tleská a volá do padnutí, protože přídavek je prostě norma, a hlavně jsou zadarmo, protože dalším pravidlem je, že v merchi si našinec nikdy nic nekoupí, přemýšlí dál. Z nějakého důvodu si slíbil, že si pořídí tričko, ale hlavně že si udělá selfíčko s frontmanem, což je stupidní nápad a najednou se k němu nemá, neví, proč si to vůbec předsevzal, navíc ho ten plán teď stresuje, kapela mezitím zmizela do backstage, je pořád asi jedenáct večer, sedá si ještě na bar a dává si pivo, do hostelu se mu ještě nechce, spát s cizíma lidma na pokoji, půjde tam, teprve až bude úplně padat spánkem, najednou ale ztuhne, ob židli vedle něj si sedá sám J...
víří mu myšlenky a přepadá ho ostych. jak dotyčného oslovit ho napadlo už před nějakým časem, řekne něco ve smyslu skvělá show a pak já vás viděl už i dvakrát v Praze, to je zaručeně zaujme, teď sedí frontman vedle něj, napůl otočený zády, napůl bokem, na volné místo mezi nimi si náhle sedá druhý kytarista, oba jsou démonickými zjevy, obrovské kentucké hlavy a široké čelisti, jsou o hlavu vyšší než on, což je co říct, potetovaní, mají dlouhé černá kabáty a vysoké kožené boty, hotové rockstars, vůbec se nemá k tomu je oslovit, v duchu se mu třese hlas a těžce polyká, ale těší ho, že sedí s kapelou na baru, taková klika.
*
"Um, guys, sorry to bother you", otáčejí se k němu, "but the show was huge..." "Sorry what?" přeruší jeho kuňkání sám J... a nakloní k němu svou obří bizoní hlavu, "just sayin' that the show was really huge, it was great." "Oh, thanks man, I appreciate that." "Já už vás vlastně viděl dvakrát, ale to bylo v Praze", pokračuje ve svém plánu. "Are you visiting?" zeptá se J... Zasvětí je, že přijel z Providence. Co tam děláš? Školu. Co říkáš na Providence?, ptají se ho ti dva obrovští kentučtí bizoni s vysokými koženými botami a na rtech jim pohrává úsměv. No, je to malá díra, ale je tam zas ta univerzita no. A taky hrob Lovecrafta, dodají bizoni. Hrob? Já viděl jen jeho dům. Tak di na hrob, to je bizár. Ale neni to nic jako kostnice v Kutný Hoře, dodá kytarista. "No way!" Jo jo, my už v Čechách byli víckrát. Jak se jmenuje ten váš klub tam, "double o seven, right? That old dirty punk rock club!" Někdy během hovoru mu podávají své obří ruce, jak se jmenuješ? Já jsem E..., představuje se frontman svým občanským jménem, já vím, odpovídá mu on s chechotem, představuje se mu i kytarista, C..., frontman se po chvíli zvedne a jde si dál po svých, s kytaristou pak sedí na baru až do zavíračky, Praha je fakt pěkný město, naučil se tohle už nerozporovat, jak by bylo českým instinktem, jen mu na to říká, že se naučil mít rád i Ameriku, i když je to přece jen něco jinýho, ále, tady to stojí za hovno, zamručí ten kentucký bizon, kultura umřela, posraná pandemie, my teď nehráli rok a půl a sám pak vidíš, kolik lidí přijde na koncert, pokračuje, tyhle špatné zprávy ho překvapují, v Providence byl před měsícem na koncertě, kde bylo narváno a všichni bez roušek, ale kdo ví, jak to vlastně je, zas to je studentské město, "a vy ste vlastně z Lousivillu v Kentucky, jaká tam je scéna?", rozhodne se změnit téma hovoru, co ti na to říct, všem nám táhne na čtyřicet nebo na padesát, máme rodiny, mladší generace se toho nějak nechytá, zazní povzdech toho obřího vymírajícího bizona, který před chvíli na pódiu dávil svou country kytaru tunou krabiček, znělo to, jak kdyby měla spadnout noční obloha, a co vlastně děláš tady v Americe, aha, a jakej máš plán pak, na Floridu? ta je šílená, ale od Miami na jih to je legrace, co pak chystáš se životem, aha, neni u vás dost příležitostí? a do jaký jiný země v Evropě bys šel, do Německa třeba? je v obraze, má toho hodně co říct a je radost ho poslouchat, a tak jim čas utíká, oba je zjevně těší spolu pít, poslední drinky, hospoda zavírá, kytarista musí jít nakládat aparát, celé tohle kapelní pinožení, loučí se skoro omluvně a doptává se barmana, kde se dá v okolí ještě koupit chlast, má slinu, on kytaristovi popřeje štěstí s jejich turné a odejde z klubu na vymrzlou ulici.
*
Na metru se s ním dá do řeči černošský výpravčí, obrátil se na něj, protože si v tom posraném nepřehledném metru nebyl hned jistý, jakým směrem je to do centra, průvodčí mu odpovídá a zároveň si všímá, že má na nohou tenisky new balance, on totiž taky, to je bostonská firma, tos věděl? nevěděl, žejo? nejlepší tenisky na světě, proto v nich všichni běhaj, zdvořile se s ním baví, jak to tak Američané dělají, když se dají do řeči na ulici, ale nebere ho moc vážně, měl si vzít raději svoje nové vysoké kožené boty, s podpatkem a špičaté, aspoň by vypadal jak bizoni, lituje v duchu a poslouchá toho výpravčího, prochází kolem nich nějaká dívka, při bližším pohledu se ukáže, že má ve tváři už několik vrásek, její krása se s nimi stává zřetelnější, může být tak o pět let starší než on, how you doin' tonight? volá na ní ten černoch a ona ukáže své bílé zuby a zaperlí smíchy a ohlíží se za nimi a říká, že skvělě, ale nezastaví se.
*
Prochází nočním a vylidněným downtownem Bostonu, jeho vysokými a neproporčně úzkými ulicemi, všude svítí vánoční výzdoba, zářivky blikají na opadaných listnáčích, centrum je zde mimořádně čisté a fouká jím ledový vítr od oceánu, stále nezasněžilo, hostel najde okamžitě, vtipkuje ještě s mladým a ochotným recepčním, hostel je ve vysoké budově v centru, má snad pět nebo šest pater, chodby jsou bez oken, černé zdi a červená futra, nachází svůj pokoj, napadne ho, že ještě před tím, než do něj vleze, by si mohl vyčistit zuby a sundat čočky, ať nebudí lidi, i ožralej má pořád nějakou míru ohleduplnosti, kouká na sebe v umývárně do zrcadla, spokojeně zavrní, protože viditelně zhubnul, když se na sebe zazubí, zjistí, že mu po studentském bufetu uvíznul kus špenátu ze samozy mezi předními zuby, zleva, tou stranou byl celý večer na baru natočený ke kytaristovi s frontmanem.
Žádné komentáře:
Okomentovat