Koněové

V harvardském antropologickém muzeu to konečně všechno rozlousknul:

     "Ze všech zvířat je největším přítelem indiána kůň, neboť bez něj by se nemohl vydat na dlouhé cesty. Kůň je nejcennějším indiánovým majetkem. Když si indián přeje něco získat, slíbí svému koni, že jestliže mu toho pomůže dosáhnout, koně nabarví, to aby všichni viděli, že se mu dostalo pomoci právě od jeho koně."

- Statečný Bizon, Sioux od Standing Rock

    Koně, dočítá se dále, byli nejstálejšími společníky indiánů. Koně neboli sunka wakan čili doslova "posvátní psi" byli obecně považování za akicita, tj. posly nebo vojska nadpřirozených sil, jež vládnou bitevní vřavě. Nejvíce si cenili koní vhodných pro válčení, lov bizonů a závodění. Válečníci na ně v bojích byli pochopitelně zcela odkázáni, a tak platili šamanům a svatým mužům za modlitby, bojové zaříkání (wotawe) a posvátné malby, které měly koně ochránit. Cestou do boje koňům svázali ocas kusem rudé látky. Kůň, jenž se vyznamenal, třeba tím, že uhnal nepřítele nebo zachránil svého jezdce (i takoví koně se našli), byl kolem krku opásán rudou látkou (sina luta) anebo čelenkou s orlími pery. Výjimeční koně také mohli dostat stříbrné uzdy, jaké se vyráběly na Jihozápadě. V lakotštině (tj. dakotštině či siouxštině) existují desítky výrazů popisujících koně, jejich barvu, věk, zdatnost, zdraví a chování.

    A pod dalším exponátem čte, že Lakotové si jako bojové koně vybírali modré grošáky, neboť jejich barva vyjadřovala sílu a rychlost nebeských sil. Lakotští muži si vyřezávali sošky zasloužilých koňů a vyprávěli jejich příběhy během rituálních tanců. Butch Thunder Hawk (asi mužný hromový jestřáb? mužohromostřáb?) vyrobil zde vystavený exponát, "aby uctil a zůstavil památku významného bojového poníka - majitel si ho velice cenil a lidé ve vesnici ho uznávali jako posvátnou bytost."

    Zcela se oddává snění a tetelí se, jak šťastně své spolubydlící pojmenoval. Představuje si ta dakotská stanová města, kde indiáni z posledních sil zápasí s bílým mužem o zbytky prérií v Nebrasce, Jižní a Severní Dakotě, o tu bídnou zem, a přitom žijí bok po boku s těmito magickými bytostmi, které o pár století dřív utekly prvním Evropanům, již je přivezli na svých lodích, aby se na tomto kontinentě zařídily podle sebe, indiánské vesnice jsou hotové fantasy, akorátže vedle sebe nežijí elfové a trpaslíci, ale lidé a koněové, kteří si mezi nimi vykračují se svými čelenkami, šperky a malůvkami, ržají a perou se, nepochybně jedí maso a kouří kalumety, protože jsou to ostatně koněové, kadí, kde je napadne, ale těší se velké vážnosti, neboť pak jdou s muži umírat do válek, tito blbí koněové.

    V expozici promítají i krátké video s oněmi modrými grošáky, jak si žijí a hřadují na dakotských pláních, na záběru jsou dva koně, jak se potkají na pláni, jen tak si tam běhají, úplně nazí, s trčícími penisy, očuchávají si zadky, kopou se a koušou se, ržají a íhahají, íhahá, jsou to úplně blbá zvířata, ostatně jako všechna zvířata, ale indiáni v nich viděli cosi mezi tankem, andělem a přítelem, tito živočichové-spoluobčané-věci, napůl rodina, napůl nábytek, tupí nabarvení koněové.

(První Američané, kteří před snad 15 tisíci lety přešli Beringův průliv, na novém kontinentě také potkali místní vývojovou větev koní, ale tito nešťastníci ono setkání nepřežili, podobně jako americký velbloud, mastodont nebo obří lenochod. Dobří divoši, nebyli tak zákeřní jako koně Starého světa, kteří lidi nabírali na rohy a pojídali jejich maso, zjednali si u nich patřičný respekt, než se uvolili bojovat s nimi v jejich válkách a tahat jejich vlečky. [První starověké čínské říše prý vznikly až poté, co se na Orient z Blízkého východu dostali koně. Jaké překvapení.])

*

    Nebrasku začal brát na zřetel už dříve, když stáli připití s jením z koňů pod mapou Ameriky v obýváků a Američan mu vysvětloval, jak je to obrovská země, třeba taková Nebraska, tam nikdo nežije, tohle všechno sou nějaký Sand Hills, úplná pustina. Musí si dát pak Sand Hills do googlu a při té přiležitosti zjistí, že tam přeci jen někdo žije: bizoni. A teď už ví, že i modří grošáci. Vládnou spolu těm pláním a utlačují lidi v těch jejich zakrnělých městečkách, ve kterých se nezmůžou na nic lepšího než na volení bigotních republikánských senátorů. Jen ať se lísaj ke svému středomořskému bůžkovi, prý býval bohem války, co tady zmůže, v tomhle travnatém moři, přijde den, kdy si spokojeně přečte v novinách, že se bizoni a koně vzbouřili, ukradli lidem pušky a vyhnali je z obou Dakot i Nebrasky, jen aby si založili svou stepní samosprávu, kde se běží do dálky, dokud stačej síly nebo dokud se nenarazí na potok, protože z toho se pak lemtá voda, protože proč ne, když má takový bizon nebo kůň žízeň.

*

    Po zkušenostmi s kentuckými bizony si šel vygooglovat i Kentucky, "10 věcí co dělat v Louisvillu", "co dělat v Kentucky tak vůbec" atp. Lousiville je prý vyhlášené město pro foodies, no považte, mají tam například místní specialitu, hot brown. Dělá se následovně: Na pánvi necháme rozpustit máslo a zaprášíme ho moukou, mícháme, dokud se neudělá jíška. Tu pak smažíme další dvě minuty na mírném plameni za stálého míchání, dále vmícháme smetanu a plnotučné mléko a necháme mírně povařit další dvě až tři minuty. Sundáme z plotny a vmícháme pecorino, dokud není omáčka Mornay hotová. Dochutíme muškátovým oříškem, osolíme, opepříme.

Pro každý hot brown nyní umístíme do mísy na pečení dva krajíce toastového chleba s odkrojenými kůrkami, jeden ponecháme jako čtverec, druhý rozkrojíme úhlopříčně, abychom dostali dva trojúhelníky. Na čtvercový toast položíme 200 gramů krůtího masa, po stranách ho obložíme dvěma půlkami rajčat a odkrojenými půlkami toastů. Zalijeme omáčkou Mornay tak, aby v ní bylo celé jídlo ponořené, a posypeme pecorinem. Celé jídlo pak dáme pod gril a pečeme, dokud sýr nezačne hnědnout a bublat. Vyjmeme, na toast položíme křížem dva plátky křupavé slaniny, posypeme paprikou a petrželí a okamžitě podáváme.

Vskutku nečekaná a mimořádná místní specialita! A takhle si ti Kentučané žijí.

Celou dobu se tu pachtí na Ivy League a dokazuje si v newyorských galeriích a na bostonských koncertech, jak neni světový, a jeho srdce přitom celou dobu toužilo jen po tom zanořit se do hebké srsti plání na středozápadu a tam běhat s koněma a bizonama, dokud se mu bude chtít, ne dýl, ne kratčeji.