zadumanému mi hned nedošlo, že metro zpomaluje mimo zastávku. kvůli výpadku proudu na stanici zastavilo vprostřed estakády na Blanquiho bulváru. estakáda je vyvedená ve verneovském industriálním stylu, má šedou barvu kovu, je zdobená falešnými nýty a vede asi v desetimetrové výšce nad zbytkem ulice. přesně v takové výšce, do jaké sahají koruny lipové aleje, jež estakádu lemuje. a tak jsem s ostatními cestujícími uvíznul v této nebeské lesní stezce, jakémsi myto-industriálním snu železnice vedoucí korunami stromů.
jeden ze dnů, kdy jsem se musel kvůli praní vypravit do hlavního pavilonu naší koleje, mě překvapila klavírní hudba naplňující prázdné chodby. náš hlavní pavilon je postaven v meziválečném neorománském stylu, jeho exteriér působí příliš těžce a vysoká věž zvonice zase zbytečně moc stroze, ale sad kvetoucích opuncií a vzrostlých listnáčů, jež kolem rostou, dává na těžkopádný styl zapomenout. interiéry jsou ovšem v přímém opaku k fásadě. secesně se kroutící lišty a sloupky z měkkého tmavého dřeva, které posloužilo i obložení stěn, závěsy a potahy nábytku ušité ze zelené látky a bíle natřený strop mají zároveň důstojnost i vřelost. studenti múzických oborů občas zkoušejí v hlavním sálu, vysokém na dvě patra a klenoucímu se až ke střeše a vykýřům. hřáč na klavír zatáhl mezi sálem a chodbou těžký závěs, a tak jeho přítomnost můžu jenom tušit. slyším jen rafinovaný poválečný bělošský jazz, poslechovou, tichou a lehkou hudbu. doufám, že až umřu, bude to pak vypadat nějak takhle.
(boha si představuju především jako statistika, po smrti mi řekne, kolik kilometrů vlasů mi během života vyrostlo, kolik jsem přečetl stránek a jak dlouho mi to v součtu trvalo; kolik jsem vyprodukoval CO2, kolik jsem měl nejvíc promile, jaké objemy jsem vymočil a vysral a kolik mi to zabralo času. a taky si budu moct přehrát svůj život a jako ve hře vyzkoušet, co by se bývalo stalo, kdybych se tenkrát býval zachoval jinak, kdybych řekl něco jiného: jak by reagovalo okolí, jak by se pak můj život odvíjel a kde by skončil; jak by to třeba bývalo vypadalo, kdybych se jednoho dne přestal ovládat a začal bez ustání řvát v prostřed ospalé přednáčky kurva, kurva!, pořád dokola, co by se asi stalo?; nebo kdybych nafackoval někomu z učitelů nebo příbuzných nebo lidí na párty; kdybych to zkusil na francouzštinářku na střední; kdybych vystudoval VŠE - sledoval bych svoje názory a postoje a otřásal se hrůzou!, nebo dokonce hledal takovou kombinaci rozhodnutí, jež by ze mě udělala nácka a rasistu (bohužek si to umím představit!) nebo tlusťocha nebo životního alibistu (není všem dnům konec) - anebo boháče. pravidlo by bylo takové, že měnit můžu jenom svoje volby, ne povolávat prozřetelnost. bylo by to něco jako nová úroveň nostalgie. rozhodně by to byla zábava!)
Žádné komentáře:
Okomentovat