Diaboliáda umělce ve stařeckých letech

mladá a sebevědomá, s titulem z náročné vysoké školy, s vlastním názorem, chtěla změnit svět, otočit ho k lepšímu, k budoucnosti, plná ambicí a víry v sebe. byla to nabídka života, muž s mysliveckým kloboukem a matuškovskou bradkou pohostil oba architekty západní whiskou a chlebíčky. "aleno, doprdele, to se nevodmítá!" horoval tehdy manžel jan. červená stuha paláce ČKD u paty Vácaváků byla přestřižena, dav a normalizační management se hrnou dovnitř, jako občerstvení se podávají chlebíčky, popíjí se západní whisky. "a jak se teda dostanem nahoru?" prohodí Ing. Málek, zarudlý popíjením západní whisky. alena to napoprvé vzala jako žert, no jo, ty starý vožralý prase, schody sou přece támhle vzadu. po Ing. Málkovi se na totéž zeptá místopředseda Kryl, potom zasloužilý umělec Havel. alena tuší, že jde do tuhého. až do večera musí všetečným návštěvníkům ukazovat, kde jsou schody, přece támhle vzadu. nakonec pro slzy ani neslyší, že malý chlapeček v zelené kamizole a s matuškovskou bradkou dotírá na svého otce na celé kolo "a jak se dostaneme nahoru?"

večer je zdrcená, noviny jsou zdrceny, veřejnost je zdrcena. alena to tak ale nenechá. nene. kdepak. zařekla se, že světu ještě ukáže, převrhla sklenici se západní whiskou a svalila se ze stolu. pokoj ozařovala modrá záře televizoru, kde zrovna zpíval Waldemar Matuška. zpíval a zlověstně mhouřil obočím.

ráno nedokázala odejít do práce. ne snad, že by se styděla, ale z pátého patra to šlo jen - po schodech. zavolala si výtah, usmála se svojí pošetilosti a vrátila se ke schodům. hleděla dolů, 12 schodů do mezipatra, dalších 12 do čtvrtého, 2x12x5=120 schodů. do třetího to je 48, ze druhého dolů taky. z přízemí k hnilobné kytce v mezipatře 108 schodů. schodů, tolik schodů. k jezevčíkovi který ťape o patro výš taky 24 schodů, to je 6 x 4, jako pater krát nohou jezevčíka. "jste v pořádku, paní inženýrko architektko?" "dobrý den" ten pes má ale ošklivou matuškovskou bradku. zatímco skákal pes, šel za ním myslivec, schody na klobouku.

po několikaměsíční rehabilitaci v přízemním bohnickém pavilonu se alena vrátila k pedagogické činnosti. do osmého patra svého ateliéru chodila pěšky až do vysokého věku. prý na schodech lépe vnmímá, "povinnosti domu vůči člověku obecně - nesmí ho lekat, šokovat, nesmí ho ani oslňovat, musí být poctivý, dostatečně silný, aby člověka ovlivnil." ale hlavně musí mít vyditelné schody. konec školního roku doprovází prezentace studentských ateliérů. ti alenu hostí chlebíčky a západní whiskou. "tak tak, pěkná práce, hlavní jsou schody, tak tak, schody, ano, ty je máš hezky umístěné, a ty taky. a tohle je obzvláště nápadité! hezká invence, jste talentovaný ročník!" rozplývá se nad čtvercovými, obdélníkovými, lichoběžníkovými a jedním trojúhelníkovým domem, které vynkají masívním točitým schodištěm uprostřed. je-den ja-ko dru-hý. jen tak dál aleno, ozývá se myslivecký hlas ze schodišť. a taky by měli víc malovat tužkou, tak tak, autocad si můžou nainstalovat ve čtyřiceti, tra-di-ce, tradice aleno, vždyť se podívej jak ty domy dneska vypadaj, mají snad nějaká schodiště? jsou vidět? jsou dost silné na to, aby někoho ovlivnily? jak se člověk dostane do nebe? výtahem? kdepak, schodiště! a malovat tužkou, tužka musí být pěkně ořezaná, šrafuje se jedním směrem. tužkou se lépe nakreslí schodiště a schodiště pasuje do čtverce. čtverec je tvar boha, protože bůh je čtvercový. dej si ještě chlebíček. že jsi o té zakázce věděla jako jediná? podezření z korupce? ale kdeže, podívej na tu kurvu jiřičnou, copak by někdo jinej dokázal takovej krásnej, poctivej čtverec jako ty? a kam by pak přišly schody, aleno, kam? a kam všechny ty duše?


In memoriam, Ing. arch. ak. mal. pokojů Alena Šrámková, 20.6. 1929 - 24. 12. 2010