...a valpuržina noc, neony montrealu, cinkání sklenic a dým kouře, silným parfémem navoněná kurva, její lesklá pleť a pevné umělé poprsí - chichot mexičanek a zemité vtipy belgičanů. vyhazování peněz a cpaní se; elegický hukot motoru dálkového autobusu nás konejší, otírá slzy nostalgie dokud nezmizí i ta záře kdysi slavného města; tma.
(celníci vypadají se stars and stripes za zády mnohem děsivěji, padáme na kolena před symboly přetíženou vlajkou - zatímco evropa je plná byvších dějin, tady jim stojíme tváří v tvář, tady a teď)
při výjezdu z Lincolnova tunelu nás na chvíli oslní rozbřesk; vstupujeme do města věží, do jejich stínu, zakláníme hlavy a podjíždíme hustou spleť nadjezdů a ramp, které mizí v okolních budovách. autobus zajíždí pod strop drátů, rozvodů a potrubí, při slabém a žlutém elektrickém světle tušíme siluety nezazděné techniky - nejspíš už dávno nepoužívané. ranní davy pospíchají za svými cíli, turnikety, mříže, eskalátory a jiné pasti labyrintu překonávají bez přemýšlení. "yo yo, new york" "what´s up new york" "carnage in the uptown!" - kameloti přivezení až od břehů guinejského zálivu zde do rytmického bouchání kovových dveří a cvakání turniketů vyvolávají svá zaříkávadla; jejich hlasy se slévají ve zpěv šamanů. unylý nahraný mužský hlas nás z amplionu v pravidelných intervalech varuje před prodléváním pod eskalátory. steklé a rzí pokryté dláždění podzemní dráhy, mapy soli v betonových trámech. z několika kolejí řvoucího plechového metra nakonec vybíráme správnou linku, ze slovutných názvů stanic tušíme ctihodné památky na povrchu; památky, jejichž kořeny se právě proplétáme. přestupujeme za řekou, odpadu v kolejišti přibylo, už na Severu jsme zaslechli zvěsti o krysách velikosti kočky. řeku jsme už museli podjet, z Manhattanu jsme tedy byli pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat